Achaltekinský kůň
Historie jezdectví, zvláště pokud se dotýká původu plemen koní, vede nevyhnutelně ke spoustě nejasností, protikladů a také záhad. Takovým je i achaltekinec, pouštní kůň, který žije v okolí oáz v Turkmenistánu. Společně s jomudem je příbuzným turkmenského 
koně. Možná, že turkmenský a achaltekinský kůň nejsou nic víc než varianty starobylého plemene, které už ve starověku obývalo přilehlé oblasti...
Název plemene:
Achaltekinskaja lošaď, Achal-Teke
Vysvětlení názvu:
Achal-Teke je horská oblast na hranici Turkmenie a Íránu táhnoucí se od východního břehu Kaspiku až k Ašchabadu. Bylo to středisko hlavního kmene kočovných Teke-Turkmenů, rusky Achaltekinců, kteří pásli stáda mezi Persií, Afghanistánem, Bucharou a Chivou, tedy v dnešním Turkmenistánu, a podle nich dostalo plemeno jméno.
Původ a historie:
Achaltekinský kůň je starověké plemeno, vyšlechtěné kočovnými turkmeny zřejmě z tarpanů pouštního typu, neboť si dodnes uchovalo znaky pouštních koňovitých. Přestože se s těmito koňmi již od r. 1000 př. n. l. obchodovalo, vlastní chov zůstal omezen na vybrané části Turkmenie a teprve v novověku se zakládaly chovy i mimo tuto oblast. Chov se zřejmě řídil stejně přísnými pravidly jako chov arabských koní, a proto ruští hippologové považují tohoto koně za plnokrevníka. Patrně právem, původně bylo křížení nepřípustné.
Zprávy o tomto plemeni jsou staré nejméně 3000 let. Achaltekinské koně od kočovníků kupovali v 1. tisíciletí př. n. l. pro vojenské účely Peršané a údajně je sedlala i baktrijská garda Dareiova, která se střetla s Alexandrem Velikým. Údaj je věrohodný, protože starověká Baktrie ležela mezi řekami Oxus (Amu Darjou) a Margos (Murgab), tedy v dnešní Turkmenii. Udivující je jen počet - 30 000 jezdců. Chov v turkménských oázách a na hornatých okrajích pouště byl tak proslulý, že o koně měli zájem i čínští císaři. Zhruba od 2. stol. př. n. l. vídáme na čínských malbách vyobrazené vysoké koně s dlouhým krkem a malou hlavou, táhnoucí luxusní vozíky. Mohli to být docela dobře achaltekinci, získaní obchodem nebo ukořistění. Číňané totiž neváhali uspořádat tažení až do Farghany, aby se zmocnili "nebeských koní". Později se plemeno rozšířilo i do Arábie, Kazachstánu, Dagestánu a zásluhou ruských odborníků až na severní Kavkaz.
Popis a charakteristika:
Achaltekinec je pouštní jezdecké plemeno s tenkou kůží bez podkožního tuku a s jemnou srstí, s řídkým hedvábným ohonem a hřívou, a okem ve tvaru mandle. Je prošlechtěné k rychlé jízdě s menší zátěží a pečlivě ošetřované, chráněné před chladem i slunečním úpalem. Mezi místními plemeny má výjimečné postavení, neužívá se k běžné práci a krmí se zvláštní dietou s vysokým obsahem bílkovin a tuku a malou dávkou objemového krmiva. Tradičním krmivem jsou například granule ze sušené vojtěšky, hrudky z ovčího tuku, vajec, ječmene a kvatlamu, nebo smažené těstové placky.
Podle západních požadavků není achaltekinec právě dokonalý. Je to štíhlý, nižší kůň (ideální výška 157 cm, průměr 154 cm, klisna o 2 - 5 cm nižší) s nápadně dlouhým krkem, jemně modelovanou hlavou nesenou vysoko nad kohoutkem, užším hrudníkem (obvod asi 167 cm), delším, měkčím hřbetem s náznakem štěpení zádě, zato s dobře vyvinutým hřbetním svalstvem. Má mimořádně dlouhé bérce a strmou spěnkou. Obvod holení je v průměru 18,9 cm. Kopyto je malé, s nízkými patkami, neobyčejně tvrdé, rohovina je velmi kvalitní. V přírodních podmínkách se neková.
Chod je vydatný, vyrovnaný, předností je mimořádná obratnost a rychlá reakce na terénní překážky. Krokem se achaltekinec pohybuje jen na pastvě. Klus je tvrdý a drobivý, pro jezdce velmi nepříjemný, ale cval je plavný, vyrovnaný, hladký. Mimochod se u tohoto plemene téměř nevyskytuje. Kůň se zdá mnohdy slabě osvalený, ale menší množství svalové hmoty je pro něj výhodou, ulehčuje mu snášení veder a lepší hospodaření s vodou. Ačkoliv postoj končetin nebývá korektní, protože vinou užší hrudi bývají přední nohy sblížené a zadní mají sklon k šavlovitosti, výkonnost tím rozhodně ovlivněna není. Je neobyčejně odolný a vytrvalý, stvořený pro distanční jízdy. Vydrží dlouho bez vody a krmení, snadno snáší vedro. Působivý je nejen hrdý postoj a neobvyklé držení hlavy, ale také srst vyznačující se výrazným kovovým leskem. Achaltekinský bělouš je stříbrný, plavák zlatý, hnědák bronzový či měděný. Vraníci jsou velmi vzácní.
Povaha:
Achaltekinec mívá tvrdou, svévolnou povahu a těžko se ovládá. Je to srdnatý kůň a rozhodně není bojácný. Svému stálému jezdci věrně slouží. Má výborný orientační smysl a skvělou paměť, takže se v známém terénu pohybuje zcela bezpečně. Výcvik tohoto plemene je obtížnější, místní lidé své koně ovšem zvládají skvěle a při dostizích jim ponechávají plnou vůli. Hřebci jsou dosti nesnášenliví, ale velmi soutěživí, klisny naopak mírné, výborné matky, které svá hříbata udatně brání. Plemeno se odchovává v přírodních podmínkách, klisny s hříbaty tráví první měsíce života v oázách.
Využití a sport:
V Turkmenii byl achaltekinec nejvíce ceněným jezdeckým koněm, který se uplatňoval dříve při přepadech karavan, později hlavně při vojenských příležitostech. Hippologové ruské říše jej považovali spíše za kuriozitu, ke zlepšení jiných plemen se využíval jen ve středoasijské oblasti. Jeho hodnocení se zlepšilo až v době mezi světovými válkami, kdy docházelo k pokusným křížením s evropskými plemeny. Je velmi vhodný pro individuální spolupráci s jedním jezdcem, horší je jeho "kolektivní" využití v jezdeckých oddílech.
Nejslavnější zkouškou vytrvalosti achaltekince byla jízda z Ašchabadu do Moskvy, kterou absolvovali v roku 1935 achaltekinští a jomudští koně. Trasa měřila celkem 4 128 km, z toho 960 km vedlo pouští. Cesta trvala 84 dní a tento výkon nebyl nikdy vyrovnán, natož překonán.
Na území bývalého SSSR slouží achaltekinec k mnoha sportovním soutěžím, například skokovým, dálkovým jízdám i k drezuře. Držitelem zlaté medaile z olympiády v Římě v r. 1960 za drezuru se stal Filatov na achaltekinském hřebci Absentu. V posledních letech se zvýšila účast jezdců z bývalých sovětských republik na mezinárodních jezdeckých soutěžích, ačkoliv podmínky nyní mají k požadované úrovni daleko. Nevyhnutelně se však styk s cizími ekipami a jezdeckými názory, jemuž dosud bránila železná opona, projevuje na zlepšení chovu sportovních koní. Dosud koně soutěžili v mnoha disciplínách bez naděje na úspěch, protože se nemohli vyrovnat s výkonnostními požadavky, což mělo vliv na řízení chovu. Výsledkem je, že doposud velice výjimečný achaltekinec se vyvíjí tak, aby vyhovoval novým kritériím, a začíná tudíž získávat vnější znaky, odpovídající obvyklému typu evropského soutěžního koně.
Koně pro zlatého boha
"Jeho běh je tak plavný, jako pohádkový ptačí let... jeho barva zlatá, jako záře slunce..."
Řadou pověstí a bájí je opředen štíhlý, lehkonohý kůň, jehož vzácná krása se snoubí se vznosným a plavným pohybem ve všech chodech. Jeho domovina se nachází mezi horskými hřbety Kopet-Dag a bezvodými černými písky pouště Karakum v jižní části Turkménie, kde byl více než tři tisíciletí chován na prahu jurty kočovníka. Byl to kůň horké pustiny, který doprovázel svého pána a jeho karavanu při dlouhých putováních. Snášel všechny těžkosti a útrapy válečného života za pochodu jednou z nejdrsnějších pouští světa a neměl soupeře v oddanosti svému pánu. Dodnes nese jméno kočovného kmene Achal-Teke, který tuto nehostinnou stepní a pouštní oblast kdysi obýval.
Prošly věky, změnily se civilizace, na místo jednoho národa nastoupil národ jiný, ale úžasní "Nebeští koně" neměli sobě rovné na celém světě. Díky izolované poloze oáz v Turkménii mohli být tito koně chováni ve své čisté podobě a v průběhu staletí se stále více rozvíjely typické vlastnosti a znaky ojedinělé rasy pouštních koní, která stojí v úzkém vztahu k arabským plnokrevníkům. Achaltekinští koně jsou nejoriginálnější a nejčistší formou starého turkménského kmene, a tím i nejstarší plnokrevnou rasou světa.
Achaltekinští koně patří do skupiny orientálních koní (podskupiny koní íránských) a podle ruských hippologů jsou předky koní arabských. Jejich vzácná krev koluje i v žilách anglického plnokrevníka, orlovského klusáka, karabašského, karabairského, lokajského, trakénského koně a mnoha dalších plemen.
Kůň plemene Achal Teke je pověstný svou tvrdostí, skromností, vytrvalostí a schopností zdolávat dlouhé jízdy v pouštním terénu.
Exteriérově se koně tohoto plemene podobají spíše anglickému plnokrevníku než arabovi. Jemná hlava se vyznačuje rovným profilem, dobře utvářenýma, pohyblivýma ušima a velké, výrazné oči vyjadřují citlivost, inteligenci a odvahu. Dlouhý, štíhlý krk je nasazen velmi vysoko, téměř kolmo k tělu, zatímco hlava s ním svírá úhel 45 stupňů. Díky dlouhému krku a držení hlavy se huba ocitá nad úrovní kohoutku, což je jeden z význačných rysů tohoto plemene. Kohoutek bývá vysoký a sbíhá k strmé pleci, trup je válcovitý, hřbet příliš dlouhý, hrudní koš mělký a bedra slabá. Záď koně je rovná a nízká a pro obvyklá měřítka nepřijatelná. Pánev je však se hřbetem v bederní oblasti dobře svázána, záď je šlachovitá a silná a poměrně dlouhá stehna jsou dobře osvalená. Končetiny jsou dobře osvalené, s čistými šlachami. Přední nohy obvykle stojí příliš blízko sebe, jsou však rovné s dlouhými předloktími. Dlouhé zadní nohy mívají často šavlovitý postoj a sblížená hlezna, s hlezenním klubem umístěným vysoko nad zemí. Drobná kopyta mívají často velmi nízké patky. Průměrná výška se pohybuje okolo 154 cm. Znakem plemene je krátký, hedvábný ohon, který bývá - podobně jako hříva - poměrně řídký. Kštice i hříva se často zastřihují nakrátko. Srst je neobyčejně jemná, přiléhavá a lesklá a kůže velice tenká, což jsou typické znaky pouštího typu. I přes výskyt celé řady konvenčních vad však působí achaltekinský kůň harmonickým dojmem a určitým druhem neopakovatelné, osobité krásy. Také pohyb achaltekince je mezi koňmi unikátem: staletí prožitá v krajině hlubokých písků vedla k adaptaci zvířat pro tyto náročné podmínky. Zvětšila se nášlapová plocha kopyta, takže se kůň tolik nebořil do měkkého písčitého podkladu a jeho pohyb se podobá spíše plavnému klouzání nad zemí bez jakýchkoliv otřesů nebo houpání.
U žádného plemene na světě není známa taková různorodost barev, jaká je právě u plemene Achal-Teke. Vyskytují se zde vraníci, bělouši, ryzáci i hnědáci, můžeme se však také setkat s albínem či zvířaty s krásným zlatistým nebo stříbřistým odstínem. K nejpůsobivějším jedincům patří zlatí ryzáci s lesklou srstí, která se podobá roztavenému kovu. Zvláště na slunci jsou tito koně neobyčejně krásní a není proto divu, že byli v minulosti zasvěceni bohu Slunce.
Achaltekinci se dělí na tři základní typy, které se od sebe liší tělesnými rozměry a stavbou těla. Jedná se o základní typ, střední typ a masívní typ.
Tyto typy jsou ovlivněny místem svého výskytu. Například v Dagestánské oblasti se můžeme setkat se středním typem, Turkmenská oblast je domovinou koní základního a středního typu a v Kazachstánské oblasti se chová typ masívní, který se také nejlépe hodí k jezdeckému sportu.
Každý z těchto typů je velmi zajímavý a jsou na něj kladená vysoká chovatelská i sportovní kritéria. Koně se podrobují výkonnostním zkouškám na dostihových drahách, jejichž hlavní centra se nacházejí ve městech Ašchabád a Tbilisi. Vrcholem těchto výkonnostních zkoušek je derby achaltekinských koní.
Turkméni, podobně jako Arabové, znají nazpaměť rodokmeny svých koní, které jsou tradicí sdělovány z generace na generaci. Koně jsou u nich velmi vysoko ceněni a nejlepší zvířata není možné odkoupit za žádnou světovou měnu. Kůň je zde majetkem i dobrým druhem svého pána. Hříbě, které se odstavuje ve věku dvou měsíců a často i dříve, je krmeno několikrát denně výhradně z rukou svého pána. Následuje potom člověka po celý svůj život, nesnese na sobě jiného jezdce a ochraňuje svého pána lépe než pes. Práce s výchovou achaltekinského koně je zdlouhavá a mnohem náročnější, než s jinými plemeny koní. Násilím se zde nic nezmůže - jenom bezmezná trpělivost a laskavost je odměněna cenou nejvyšší - důvěrou koně, který vloží do dlaní člověka celé svoje srdce. Takový kůň se stává spíše dalším členem rodiny nebo druhem, s nímž lze směle kráčet ke stupňům vrcholných soutěží.
Pro Turkmény je závodění na koních naprosto přirozené. Přitom však dopřávají svým zvířatům pouze dietu s vysokým obsahem bílkovin, například sušenou vojtěšku, kuličky z beraního loje, vejce, ječmen a quatlame, smažené placky. Také spásání sporé stepní vegetace nebývá možné každý den, a přesto se achaltekinským koním nemůže rovnat žádné jiné plemeno. Před poledním sluncem i nočním chladem je však nutné chránit koně plstěnými přehozy. Pozoruhodným jevem také je, že achaltekinským koním chybí stádový pud. Jsou zvyklí žít osamoceně se svým pánem a není radno je nechávat spolu pohromadě. Jsou to poměrně nervózní a tvrdohlaví koně, pokud si však člověk získá jejich důvěru, nikdy ho již nezklamou. Také nikdy vědomě člověku neublíží.
Metoda chovu s ohledem na původ byla u plemene Achal Teke používána řadu století, kdy ještě neexistovaly žádné plemenné knihy. Z tohoto období jsou také známá jména významných plemenných hřebců, jako byl například Jeverdy Teleke, Melekuš, Bek Nazar Dor a Karlavač. V roce 1926 bylo provedeno první zkoumání této rasy. Cestou výzkumu a s využitím archivů byla objasněná a zapsána větší část původu plemene Achal Teke a podařilo se udržet některé z linií až do dnešních dnů. Přesto zájem o achaltekinské koně klesal, i když se od roku 1921 chovali plánovitě na severních svazích Kopet-Dagu (pohoří v blízkosti Ašchabadu). V roce 1978 hrozilo tomuto plemeni úplné vymření. Tehdy zbývalo na celém světě pouhých 1350 koní včetně hříbat. Naštěstí se chovatelé stačili uvědomit hodnotu tohoto unikátního plemene a achaltekinské koně se podařilo zachránit. Centrum jejich chovu zůstalo pohoří Kopet-Dag, větší rozšíření existuje také v Turkménii, Kazachstánu, Uzbekistánu a Kirgízii.
Linie "ARAB":
Tento legendární bílý hřebec, který se mimo jiné zůčastnil i proslulých výkonnostních zkoušek na 4128 km dlouhé trase mezi Moskvou a Ašchabádem v roce 1935, vynikl i v rozmanitých sportovních disciplínách (v parkúru, kde překonával výšky 2,20 m, v drezúře, v trojboji) a v každé z těchto disciplín byl nejednou vítězem a ruským šampionem. Do chovu odešel Arab až v 19 letech, přesto však stačil přivést na svět řadu vynikajících hřebců, z nichž je pravděpodobně nejpopulárnější vraník Absent. S Filatovem v sedle vyhrál tento hřebec v drezúře zlatou medaili na olympijských hrách v roce 1960 v Římě a na OH v Tokiu roku 1964 byl třetí. A ačkoliv i Absent odešel do chovu až v 18 letech, měl dost úspěšných potomků, mezi nimi i hřebce Lakmuse, který byl v úzkém výběru koní pro OH v Soulu.
CLEVELANSKÝ HNĚDÁK
Úvodem...
Clevelandský hnědák je z původních plemen chovaných ve Spojeném království nejstarší. Jeho předek chapman (známý také pod názvem vardy, pokud byl chován na sever od řeky Tees), byl soumarský kůň s černou hřívou, ohonem a nohama. Ze středověku máme údaje, že se choval ve Wapentake of Langbaurgh, v oblasti odpovídající dnešním severovýchodnímu Yorkshiru a Clevelandu. Od vlády Jiřího II. (1727 - 1760) se Clevelandský hnědák těšil královské ochraně a jeho plemenná kniha byla zveřejněna v roce 1884. Dodnes má toto plemeno stálé místo v královských stájích...
Vysvětlení názvu:
Toto plemeno je anglického původu a jeho název je odvozen od malého anglického hrabství Cleveland, jehož střediskem je město Middlesborough. Leží mezi Severním Yorkshirem a Durhamem. Tento výborný kůň skutečně vznikl v oblasti, jejíž jméno právem nese.
Původ a historie:
Na blatech v Severním Yorkshiru, na sever od řeky Tees, se odedávna popásali známí "kupečtí koně" (chapman horses). Byli to nenároční, skromní koníci, zřídka vyšší než 142 cm, kteří sloužili jako soumaři v kupeckých karavanách. Nosili metrákové náklady železné rudy, stavební kameny, potaš a další suroviny z důlních oblastí do přístavů.
Měli spoustu dobrých vlastností, a tak se koncem 17. století stali předmětem zájmu chovatelů. Vytvořili základní stádo, k němuž byli přikřížení berbeři, andalusané a konečně i nejstarší angličtí plnokrevníci ještě před vznikem General Stud Book. Především zmiňovaný berber měl velký vliv na formování clevelandského hnědáka. Sňatkem s Kateřinou z Braganzy získal Karel II. v roce 1661 pro britskou korunu severoafrický přístav Tanger a mezi ním a přístavy v severovýchodní Anglii zavládky čilé styky, zejména poté, co se na výstavbě Tangeru začali podílet britští podnikatelé. Je jisté, že se ze severní Afriky dováželi právě berberští koně. V druhé polovině 17. století, po anglické občanské válce, se do severovýchodní Anglie dostalo také mnoho španělských koní. Byli nebo měli být vlastnictvím nadbytečných důstojníků a byli tedy pro chovatele snadno dostupní.
Tak vznikl výkonný a všestranný pracovní kůň, hnědák pěkného zevnějšku, pojmenovaný podle Clevelandské pahorkatiny, oblasti, kde byl zušlechtěn. Drsné podnební kraje, zejména tuhé zimy, přispěly k silné konstituci tohoto koně.
Clevelandský hnědák si uchoval po svém kupeckém předkovi sílu a vytrvalost, nohy bez rousů, protože ty by mu v kraji s těžkou jílovou půdou byly na obtíž, ale získal větší výšku a vznosnější postavu. Plemeno vykrystalizovalo poměrně rychle, ovlivněno mimo jiné i provtními plnokrevníky Jalepem a Manicou (dříve než získali toto označení a slávu) a již v první polovině 18. století se clevelandský hnědák těšil ochraně krále Jiřího II. Jeho plemenná kniha byla zveřejněna v roce 1884, ale již od konce 18. století se cleveland chová čistokrevně, bez jakýchkoliv příměsí cizí krve. Právě stabilita a spolehlivost tohoto plemene byly důvodem, proč se vyváželo do mnoha evropských zemí, aby zlepšilo tamní plemena.
Byl to nejlepší a nejsilnější kočárový kůň své doby. Dodnes má toto plemeno zajištěné místo v královských stájích. Později sloužil i v zemědělství a k tahu těžkých nákladů na jílovité půdě, ale také jako výborný lovecký kůň. Po II. světové válce však chov clevelanda upadl a v roce 1962 existovali jen čtyři čistokrevní hřebci v celém Spojeném království. Plemeno zachránila královna Alžběta II., která koupila hřebce Mulgrave Supreme, jenž měl být prodán do USA. Chov byl oživen a za 15 let již měla Velká Británie 36 čistokrevných hřebců. Plemeno se dále rozvíjí především jako výkonný sportovní kůň, uplatňující se v mnoha různých oborech.
Popis a charakteristika:
Clevelandský hnědák je mohutný, ale velmi pohyblivý kůň typické barvy. Je to tmavý hnědák a jinou barvu nesmí mít. Přestože se během vývoje jeho exteriér neobyčejně zlepšil, uchoval si všechny klady spolehlivého pracovního plemene. Nikdy nebyl ovlivněn chladnokrevnými koňmi a nejvýznačnější vliv, který se u něho projevil, je podíl berberské krve. Španělská krev se projevuje na profilu koně.
Po svých španělských předcích má úhlednou hlavu s mírným klabonosem, pěknýma výraznýma očima a pohyblivýma, dosti dlouhýma ušima. Má mohutný klenutý krk, svalnaté plece, výrazný kohoutek a zejména u klisen trochu dlouhý, někdy měkčí hřbet. Hrudník je hluboký, žebra dobře klenutá a záď svalnatá, pěkně zaoblená, i když mírně spáditá a dlouhá. Míra od kohoutku k lokti je obyčejně větší než od lokte k zemi.
Suché a čisté nohy jsou bezvadné, dostatečně silné pro práci v jílovité půdě. Rohovina kopyt je tvrdá, kvalitní a jejich velikost odpovídá mohutnosti koně. Klouby jsou velké a pevné, holeně poměrně krátké. Cleveland má bohatou černou hřívu i ocas, černé nohy a nesmí mít žádné odznaky. Srst je přiléhavá, sytého odstínu a má vysoký lesk. Výraz je příjemný a inteligentní. Výška koně v hohoutku je 163 - 168 cm.
Povaha:
Tento původně tažný kůň má velmi dobrou, spolehlivou povahu. Je klidný, poslušný a učenlivý a dovede rychle reagovat i v obtížných podmínkách. Je to jedno z mála plemen koní, které obstojí na těžkých rozbahněných cestách i s nákladem a přitom dovede udržet přiměřenou rychlost. Byl dlouho oblíbeným kočárovým koněm, ovšem na upravených silnicích byl pomalejší než později vyšlechtěný yorkshirksý kočárový kůň. Naštěstí je výborným a spolehlivým skokanem a pod jezdcem podává v terénu dobrý výkon. Díky přívětivé povaze a trpělivosti se osvědčuje i jako všestranný rodinný kůň, který přilně k lidem a při dobrém výcviku toleruje i děti. Je však i odvážný a má pevné nervy. Jeho velkou předností je, že není lekavý a dobře snáší střelbu.
Hackney
Úvodem...
Hackney a jeho příbuzný hackney pony jsou nepochybně nejpůsobivější koně do zápřahu na světě. Hackney má vynikající stavbu a jeho skvělý jedinečný pohyb se popisuje jako "extrémně nenásilný", "elektrický a vrcholně křepký" a působí "dojmem až mystické, nepopsatelně uvolněné rovnováhy". Částečně je tento výjimečný pohyb získán pečlivým výcvikem, ale především je vrozený a upevněný selekcí na základě krve klusáků, od nichž byl odvozen již v 18. století...
Původ a historie:
Hackneyský kůň se vyvinul z velkých klusáků v 18. a 19. století, kdy byli klusáci v Anglii tradicí a svými charakteristickými znaky ovlivnili mnoho plemen v Evropě a některá význačná i v USA. Slovo hackney pravděpodobně pochází h francouzštiny. SLovo haquéne zamená v současnosti mimochodníka, ale dříve mohlo označovat i jezdeckého koně. Také "hackney" označovalo ve středověku jezdeckého koně.
Ve Spojeném království existovaly dva typy klusáků, označovaní také jako cestovní koně (roadsteři), a to norfolský a yorkshirský. Oba pocházeli ze společného předka, Original Shalese, narozeného v roce 1755 z hackneye, neboli jezdecké klisny po Blazeovi. Blaze, který se považuje za "hlavní postavu první kapitoly geneze velkých klusáků", byl synem Flying Childerse, prvního vynikajícího dostihového koně (viz. Galerie velikánů). Ten byl pravnukem Darleye Arabiana, jednoho ze tří hřebců - zakladatelů anglického plnokrevníka. Blaze se také spojuje s americkým jezdeckým koněm prostřednictvím svého prapravnuka Massengera. Predevším Blazeův syn Shales a jeho dva synové Driver a Scot Shales, společně s dalším koněm Marshlandem, který měl Scot Shalese v rodokmenu z obou stran, ovlivnili norfolského klusáka. Jejich potomci křížení s yorkshirskými klisnami, vytvořili pak severní klusácké kmeny.
Dnes již krajové varianty vymizely a nejlepší vlastnosti se uchovaly v elegantním moderním hackneyovi. Společnost pro hackneye byla založena v Norwichi v Anglii v r. 1883. Výsledky prvních klusáků, kteří ještě závodili pod sedlem, dlouho předtím, než se začali zapřahat, byly velmi výrazné, a tak jejich potomci získali svou mimořádnou odvahu a životnost. Bellfounder, pocházející z linie dostihových koní Eclipse, klusal 3 km za 6 minut a 16 km urazil za 30 minut. Jeho matka Verlocity urazila 25 km klusem za 1 hodinu. Klisna Phenomena, který byla dcerou norfolského Phenomenona, měřila jen 142 cm, ale klusem urazila vzdálenost 27 km za 53 minut a v roce 1832 Nonpareil ujel 160 km za 9 hodin 56 minut a 57 sekund.
Popis a charakteristika:
Hackney má měřit 152 - 155 cm, v USA se povoluje výška do 160 cm i více. Hlava je malá, velmi úhledná, s rovným profilem, velkýma očima, krátkýma šipačatýma ušima a bystrým výrazem. Chřípí je malé, jemné a kvalitní. Hlava je hrdě nesena na na silném, obloukovitém krku. Plece jsou silné, kohoutek málo výrazný, hřbet a záď delší, ale svalnaté a kulaté. Ocas musí být nasazený i nesený pěkně vysoko. Silné nohy mají pružné klouby a krátkou spěnku, kopyta jsou okrouhlá, tvrdá a poměrně malá. Při odpočinku stojí hackney pevně a stabilně, přední nohy má posunuté dopředu a zadní dozadu, aby zabral co nejvíce prostoru. Srst je neobyčejně hedvábná a jemná, ve zbarvení je hackney většinou hnědák nebo ryzák, někdy i vraník. Elegantnost chodů je při posuzování hackneye prvořadá. Musí být rovné, pravidelné bez vytáčení anebo pohazování nohou ze strany na stranu.
Využití:
Původním úkolem hackneye bývalo tahání drožek, omnibusů a lehkých kočárů. Dnes je plemenem oblíbeným nejen v Anglii, chová se například i v Severní Americe. Znamenitě se hodí k tahání vozíků a kočárků k rekreačním účelům, ale stejně dobře se osvědčuje i při přehlídkách a soutěžích vozatajského umění. Klusácké soutěže mu nevyhovují, přece jen není na dráze dostatečně rychlý. Jako reprezentační tahoun je však pro svůj pěkný vzhled a působivý krok nenahraditelný. Na evropském kontinentě ho však vídáme zřídka.
ARABSKÝ PLNOKREVNÍK
Úvodem...
"Když Bůh stvořil koně, pronesl k tomuto pozoruhodnému zvířeti: Tobě rovného jsem neudělal, všechny poklady Země leží mezi Tvýma očima..." praví se ve svaté knize islámského náboženství, v koránu. Roli stvořitele koní sice muslimové přisoudili Bohu, sami však jeho dílo ještě zdokonalili. Jakkoli se to zdá neuvěřitelné, ve vyprahlých pouštích Arábie, v končinách krajně nehostinných, vychovali nekrásnější a nejušlechtilejší koňské plemeno. Vznikla nová podmanivá krása plná tajemství, svobodná a překypující životem - koně jak z Pohádek tisíce a jedné noci...
Arabský kůň je bezpochyby nejkrásnější ze všech koní, je to také nejstarší a nejčistější ze všech plemen, které bylo starostlivě šlechtěno tisíce let. Arabský kůň se označuje jako "zdroj" všech světových plemen. Díky své genetické čistotě vtiskuje svému potomstvu vlastní silný chlarakter a konstituční tvrdost a ušlechtilost jako zjemňující vliv. Hrál významnou roli při vývoji většiny známých plemen, ale jeho největším přínosem byl podíl na vzniku anglického plnokrevníka. Ačkoliv anglický plnokrevník je větší a rychlejší než arab, přesto nemůže zapřít životnost, zdraví, inteligenci a krásu, kterou zdědil právě po tomto předkovi...
Vysvětlení názvu:
Nejcennější ze všech světových koní dostal jméno podle Arabského poloostrova, kde se toto v podstatě přírodní plemeno ustálilo. Z tohoto území samozřejmě nepochází, protože zde v poledové době divocí koně nikdy nežili. Zřejmě sem přišli přes Mezopotámii někdy ve 3. tisíciletí př. n. l. Zásluhou arabských beduínů je prošlechtění tohoto plemene, ale hlavně udržení původního rázu i při expanzi do okolních zemí po 7. století n. l.
Původ a historie:
Podle některých anatomických znaků, a také podle archeologických nálezů, je arab spřízněn s íránskými plemeny i s původním přírodním kaspickým ponym. Na formování plemene se podílely hlavně specifické podmínky teplé pouštní oblasti v nitru Arabského poloostrova, zejména v pahorkatině mezi Medinou a Riádem, dříve označované jako Nadžed. V drsných podmínkách získal arab tvrdost, vytrvalost, odolnost a hlavně skromnost. Je to prakticky jediné čistokrevné plemeno na světě, protože jeho rodokmen je dokumentován od 7. století n. l. a po celou tu dobu byl chov přísně výběrový, bez přikřížení.
Kmeny Beduínů v Arábii mají jen málo psaných záznamů, ale rodokmeny svých koní se učily zpaměti. Jeden z prvních psaných záznamů o arabském koni zachytil arabský historik El Kelbi v r. 786, který načrtl historii a rodokmeny arabů od r. 3000 př. n. l. až ke klisně Baz a hřebci Hoshabovi. Klisnu Baz údajně zajal v Jemenu Bax, Noeho prapravnuk, který byl krotitelem divokých koní. Dílo El Kelbiho je však spíše archeologické než reálné, ale podtrhuje starobylost tohoto plemene. Později emír Abd-el-Kader (1808 - 1883) ve svých dopisech francouzskému generálovi Dumasovi (1803 - 1871) rozdělil historii tohoto plemene do čtyř epoch: od Adama po Ismaela, od Ismaela po Šalamouna, od Šalamouna po Muhammada a od Muhammada dodnes. Zaznamenal také pověst o stvoření koně, půvabnou, ale zcela neodpovídající vývojové teorii: "Když bůh chtěl stvořit koně, řekl jižnímu větru: ´Chci z tebe udělat živou bytost, zhmotni se!´ A vítr se zhmotnil. Ihned se objevil archanděl Gabriel a přinesl plnou hrst prachu, kterou nabídl bohu a ten udělal hnědáka a ryzáka, a přitom řekl: ´Tvé jméno je Kůň. Učinil jsem tě arabem a dal ti červenou barvu mravenců. Zavěsil jsem štěstí do kštice, která visí mezi očima, učinil tě pánem jiných živočichů. Lidé tě budou následovat, kamkoli půjdeš; budeš stejně dobrý k honbě jako k letu; bohatí budou jezdit na tvém hřbetě a štěstěna bude přicházet díky tobě.´ Pak vtiskl koni známku slávy a štěstí, malou bílou známku do středu jeho čela."
Tradiční rozdělení podle Abd-el-Kadera do čtyř etap samozřejmě neodpovídá. První období, tedy před rozdělením židovských a arabských kmenů, není dokumentováno vůbec a je pravděpodobné, že v té nejstarší době v Arábii žádný kůň nežil. K druhému období se dochovaly pouze báje, ale žádné reálné skutečnosti. Nesporně však ve 2. tisíciletí př. n. l., tedy před králem Šalamounem, již koně na Arabském poloostrově žili (Ismael, nevlastní syn Abrahamův a praotec beduínských kmenů, byl možná první osobou, která v Arábii koně užívala). Mohli se sem dostat mnoha cestami, buď z Persie nebo z Mezopotámie, protože v obou těchto oblastech byli již koně známi. Persie, dnešní Irán, patří nesporně k nejstarší oblasti šlechtění koní a Mezopotámie se s koňmi seznámila prostřednictvím mnoha nájezdů kočovných i kulturních národů. Třetí období je již reálné. Šalamoun zcela přehlížel izraelský zákon, který zakazoval chov koní jako modlářství (ještě král David ukořistěné koně zabíjel) a naopak se zasloužil o jeho rozvoj. Měl údajně 1200 koní jezdeckých ve vlastních stájích a přes 40 000 koní pracovních na obchod, když je z Turecka dovážel do Egypta. A že v době Šalamounově byli koně skutečně předmětem intenzivního obchodu, to dokazují obrovské stáje v pevnosti Maggido a četné zprávy o obchodu s bohatými státy na Arabském poloostrově, například se Sábou. Beduínské kmeny na Arabském poloostrově v té době koně znaly a věnovaly jim velkou pozornost.
Čtvrtá epocha dle rozdělení Abd-el-Kadera:
Vlastní dějiny arabského koně se však datují od vystoupení Muhammada (570 - 632), původně obchodníka, který žil až do své čtyřicítky bezvýznamným životem, jako manžel o mnoho starší, bohaté ženy a nebyl ani příliš vzdělán. Muhammad se, poté co se obrátil na víru v jednoho pravého boha, sám prohlásil za nového proroka, soustředil kolem sebe hlouček stoupenců, který se zanedlouho rozrostl na sektu. To už celá Mekka zbystřila, Muhammadova kázání zaváněla buřičstvím, beduíni proto muhammedánům zabavili veškerý majetek a vyhnali je do křesťanské Hebeše. Muhammad v sedle koně dlouho bloudil pouští, poté se však vrátil do Mekky. Vše nasvědčovalo tomu, že jeho učení zanikne, Muhammad však dostal poselství z Mediny. Tamní občané mu vzkázali, aby přišel a vládl městu ve jménu Boha. Beduínům v Mekce bylo okamžitě jasné, co by to znamenalo, kdyby buřičský kazatel ovládl město ležící na jejich hlavním karavanním tahu do Sýrie - rozhodli se, že Muhammad musí zemřít. V noci vnikli do Muhammadova domu - prorok však nečekal, už dávno měl nachystané koně a vrahům unikl. Pronásledovatelé předpokládali, že se dal severním směrem, Muhammad však zvolil jinou taktiku - se svou družinou prchal nejprve na jih. Mlčenlivá poušť, jezdci v sedlech ženoucí koně, strach ze smrti v zádech a klenba hvězdné oblohy nad hlavou - tak vypadala Hidžra, památná noc 6. července roku 622, počátek islámského letopočtu a - jak se později ukázalo - i jedno z nejdůležitějších dat v dějinách chovu koní. Zvířata cválala po několik dní, chlad noci se střídal s poledním žárem, žhavé slunce se opíralo do jejich zpocených, vyčerpaných těl, štvanci na jejich hřbetech je však nelítostně pobízeli dál. Konečně prorok zavelel k odpočinku a přikázal napojit koně z nedaleké říčky. Muhammad sledoval, jak se vysílená, žízní sužovaná zvířata hrnou k vodě a v té chvíli dostal nápad: aby si ověřil bezpodmínečnou poslušnost, vydal z malé trubky signál svolávající nejen poutníky, ale i koně k dalšímu pochodu. Ze stáda valícího se k napajedlu se oddělilo pět klisen. Aniž svlažily pysky, vrátily se k svému pánovi. Unešený Muhammad v tom spatřil šťastné znamení a rozhodl se, že z těchto koní postaví velkolepý chov. Honosně je označil jako "klisny Prorokovy", přidělil jim tajemná jména Sak-La-We (což je volně přeloženo jako "ta, která v mládí utrpěla těžkou zkoušku), Ku-Hai-Lan, U-Bai-Ian, Had Ban a Ham-Da-Na (všechna ta jména obsahují chválu či ocenění). Do historie klisny vešly též pod současným legendárním názvem Al-Kham-Sa neboli "Všech pět".
Jakmile Muhammad dorazil se svými druhy oklikou do Mediny - bylo to 20. září roku 622 - sebral početné vojsko a začal šířit islám. Správně pochopil, že bez výkonných koní by neměl vyhlídku na úspěch - zařadil "Všech pět" okamžitě do chovu. Klisny skutečně začaly rodit potomstvo nebývalých kvalit. Arabští koně tak nastoupili cestu vstříc světové slávě...
Všichni praví arabové musí mít tyto klisny v rodokmenu a jejich chovatelé znají ještě dnes předlouhé rodokmeny zpaměti. Za nejušlechtilejší se považuje typ Kuhaylan, "černá antilopa" (i když jde většinou o hnědáky). Bílá barva a vrcholná elegance se pojí s typem Saklaví (Siglavy). Další kmeny jsou Hamdani, Muniqi a Hadban. Je ovšem nutno poznamenat, že následkem toho, že arabština nepíše samohlásky, došlo k mnohému zkreslení těchto jmen, takže v literatuře bývá kolem "posvátných klisen Muhammadových" zmatek. Spolu s arabskou invazí se arabský kůň rozšířil téměř do celého Starého světa a vydatně ovlivnil chovy koní v Evropě, jižní polovině Asie a nakonec i v ostatních světadílech. Hodnota araba byla plně oceněna teprve v 18. a 19. století, kdy šlechtitelské rodokmeny začaly získávat ušlechtilé arabské koně pro své hřebčíny. Původně totiž byly klisny čistokrevných arabů zcela neprodejné a bylo obtížné získávat i kvalitní hřebce. Koncem 19. století se však poměry podstatně změnily, a tak se arabští koně dostali do celého světa a v pečlivě řízených chovech se dále rozvíjeli.
Popis a charakteristika:
Arabský kůň je ojedinělé plemeno, poznamenané vyhraněným prostředím, v němž se vyvíjelo. Je to kůň výhradně jezdecký, velmi životný, zdravý, inteligentní a učenlivý. Arabští koně jsou vesměs individuality a zejména hřebci mají vyhraněný charakter. Přesto jsou to koně mírumilovní a snadno ovladatelní.
Typickým znakem araba je krátká, ušlechtile utvářená, suchá hlava s výrazně prohnutým profilem a široké, klenuté čelo pokračuje mezi očima štítovitou vyvýšeninou zvanou džiba (jibbah).Hlava se napojuje na krk zvláštním obloukem, zvaným mitbah. To mimo jiné umožňuje velkou pohyblivost hlavy. Krk je dlouhý, elegantně prohnutý, u hřebců má mírný náznak hřebene. Arab se liší od všech ostatních koní krátkým hřbetem, protože má jen 16 párů žeber a 5 bederních obratlů. Následkem toho je jeho kříž rovný a ocas vysoko nasazený. Ten se skládá ze 16 obratlů. Pouštní původ tohoto plemene prozrazuje tenká kůže, pod kterou se zřetelně rýsují cévy a šlachy, krátká, jemná srst a hedvábná hříva i ohon. Pohyb po tvrdém kamenitém podkladě přispěl k vývoji štíhlých suchých nohou se skvělými klouby a tvrdými, zdravými kopyty. Vydatný pohyb v horkém suchém vzduchu ovlivnil tvar chřípí a velmi pohyblivých, široce otevřených nozder. Uši jsou velmi pěkně utvářené a oči velké a zářivé, mírně prohnutý "štičí" profil pak výraz koně dotváří. Nejoblíbenější barvou arabů v evropských i amerických chovech je bílá, avšak ve své vlasti byli arabi hnědáci, ryzáci i vraníci. Arab je poměrně malé plemeno, povolená výška je od 144 do 152 cm, avšak menší postava není u araba na závadu. I když je arab nízký, nikdy se nepočítá k ponyům. Tradičně se u arabů hříva ani ocas neupravují. Žíně se nesmějí protrhávat ani přistřihovat a důležité je i přirozené vysoké nesení ocasu. Chody jsou vesměs vynikající, plavné, lehké a prostorné, jako kdyby se kůň pohyboval na pružinách. Přestoře je arab konstitučně jemný, váží do 400 kg, jezdec do 90 kg by mu neměl činit problémy.
Povaha:
Již vzhled ukazuje, že jde o zvíře velmi vnímavé, bystré a všestranně nadané. Drsné podmínky jeho původní vlasti umožnily arabovi rozvinout skvělý zrak i čich, neméně znamenitý sluch a jedinečný orientační smysl. Zvíře vyniká velkým temperamentem, ale současně je dobře ovladatelné a s chutí se učí různým trikům. Arabská tradice tvrdí, že tento kůň je neobyčejně oddaný a věrný svému pánovi, což dokládá mnoha působivými historkami.
Využití a sport:
Arabský kůň je výhradně jezdecké plemeno a v minulosti posloužilo ke vzniku mnoha dalších plemen, závodních i pracovních. Arabskou krev má v sobě většina cenných jezdeckých koní...
Arabské hřebčíny:
V 18. a 19. století začaly významné státní hřebčíny jako Marbach v Německu, Janow Podlaski v Polsku, Bábolna v Maďarsku a ve Francii Pampadour, Pau, Tarbes a Gelos rozvíjet chov arabských koní, ale stejně důležité byly i některé soukromé chovy. Rodina Potockich, navazující na dlouholetou tradici chovu arabů v Polsku, chovala vynikající arabské koně ve svém proslulém hřebčíně Antoniny. Tyto odchovy ovlivnily araby na celém světě. Ve Velké Británii založili Wilfrid a Anne Scaven Bluntovi hřebčín Crabbet, kam umístili koně získané během cest po Arábii v letech 1878 a 1879. Tehdy už se v chovech začínala projevovat degenerace. Později koupili zbytky z nejproslulejšího stáda arabů na světě, které patřilo pašovi Abbasu I. Koně z Crabbetu se stali základem chovů nejen v Británii, ale i ve Spojených státech, v Austrálii a Jižní Africe.
Dnešní biotypy araba:
Dnes se nejčastěji chovají biotypy: Koheilan, Siglavi a Munighi.
Koheilan
Koheilan chatakterizuje široké, vypouklé čelo, dlouhá obličejová část s jemnými pysky, mozková část je krátká, tělo je hluboké a široké o dlouhých liniích. Předramení je dlouhé, nadplecí krátké. Stavba těla je celkově vysoce proporciální a harmonická. Typickou barvou je hnědá. Koheilan je symbolem síly a odolnosti, je to sportovní kůň. Biotyp Koheilan zahrnuje asi 105 rodin (Haifi, Jallabi, Krush, Hamdan, Hadban a další).
Siglavi
Siglavi má vypouklé čelo a krátkou obličejovou část, dlouhou mozkovou, široký a hluboký hrudník. Je velmi harmonického rámce, barvou šiml. Je symbolem krásy a elegance. Je vhodný na výstavy.
Munighi
Má mělké čelo, dlouhou obličejovou část s rovným, nebo mírně klabonosým profilem, mělký dlouhý trup na vysokých nohou, se slabě rozvinutou zádí a silně rozvinutým předkem. Typová barva je kaštanová. Je vyšlechtěn pro dostihy.
Koheilan a Siglavi jsou klasickými rody, naproti tomu Munighi je moderní dostihový kůň. U arabského plemene jde o to, aby byla zachována ušlechtilost, "suchost", dobré zdraví, dokonalé chody, energický temperament a dobrý charakter.
Americký jezdecký kůň
Úvodem...
Klusáci, vysoce cenění mimochodníci, vyšli následkem zavedení dostihů plnokrevníků v Anglii z módy už v 17. století. Mnozí z těchto "odložených" koní si našli vlastní cestu do Ameriky, a tam v krátké době založili "americká" plemena, u nichž se tyto chody zachovaly a zdokonalily. Americký jezdecký kůň je založen na dvou právě takových dávných mimochodnících: na kanadském a narragasettském.
Název plemene:
American Saddlebred
Vysvětlení názvu:
Toto plemeno bylo vyšlechtěno ve Spojených státech z dovezených mimochodníků a bylo určeno k jízdě. Přímým předkem byl Kentucky Saddler - v americké angličtině není saddler sedlář jako v Anglii, ale jezdecký kůň. Saddlebred má tedy přibližný význam jako čistokrevný jezdecký kůň (bred je totiž mj. chovaný, šlechtěný). Anglický plnokrevník posloužil k zušlechtní jeho typu.
Původ a historie:
Ačkoli byla Severní Amerika kolébkou původních divokých koní, všechny fosilní druhy vyhynuly nejpozději před 10000 lety. Nemáme žádné doklady o tom, že by byl kůň v Novém světě zkrocen. Všichni koně, které známe jako "americká plemena", jsou potomky zvířat dovezených po objevení Ameriky Španěly, Portugalci, Francouzi a anglickými osadníky.
Také americký saddlebred měl předky vzešlé z evropských koní - emigrantů. Shodou okolností vznikla obě plemena, od nichž se americký saddlebred odvozuje, v Kanadě z anglických mimochodníků, dovezených v 17. století. Jedním z výchozích plemen byl kanadský mimochodník (Canadian Pacer), potomek klusáků dovezených Francouzi, ale tito koně byli údajně ve středověku vyvezeni do Francie z Velké Británie. Kanadský mimochodník byl doma ve francouzské části Kanady a odsud se dostal do USA. Druhé plemeno dostalo název narrangasettský mimochodník (Narrangasett Pacer) podle zátoky na pobřeží státu Rohode Island, kde jej údajně vyšlechtili místní plantážníci. Poměry ve státě Rhode Island v 18. století však určitě nepřály šlechtění koní a dodnes to není žádný ráj ani koní, ani plantážníků, takže je pravděpodobnější názor anglických odborníků. Ti tohoto mimochodníka považují za import z Kanady, ovšem z anglicky mluvící části. Ať tak či tak, po mimochodnících byla velká poptávka v jižních státech Unie, a také v Západní Indii, všude tam, kde dozorci na plantážích museli trávit celé dny v sedle. Na severu takový zájem nebyl, a tak obě plemena zde vyhynula, lépe řečeno, byla rozprodána do otrokářských států. Nu a tam, v oblasti Modrých Travin (Blue Grass) v Kentucky vzniklo jejich křížením plemeno nové, Kentucky Saddler. Jeho chov se plně rozvinul v 19. století. Byl to o něco statnější a hrubší kůň než dnešní saddlebred a sloužil výhradně jako pracovní jízdní kůň. Přikřížením morgana a anglického plnokrevníka získal rychlost, inteligenci i eleganci - a nové americké plemeno bylo na světě. Zpočátku se s ním doslova "oralo", pohodlně nosil jezdce po celý dlouhý den v neschůdném terénu a v páru sloužil jako elegantní kočárový kůň k nedělním cestám do kostela. Dědictví mimochodníků si z části uchoval, a tak se podle chodů označuje jako tří až pětichodový. Tříchodový kůň používá krok, klus a cval, kdežto pětichodový ovládá i rychlý a pomalý mimochod.
Popis a charakteristika:
Americký jezdecký kůň je všestranné zvíře, při zdánlivé křehkosti výborně osvalené, rychlé, pohyblivé a vytrvalé. Má skvělé, reprezentativní chody a v minulosti patřil mezi oblíbence jižanské aristokracie. Dnes však vzdor svému jménu nesouží výhradně k jízdě, ale osvědčil se i jako závodní klusák a tahoun lehkých kočárů. Byl velmi populární i jako vojenský kůň, ale nejčastěji se předvádí na přehlídkách pod sedlem.
Americký jezdecký kůň je poměrně malý, může měřit v kohoutku 150 - 163 cm. Má ušlechtilou, jemně řezanou a vysoko nesenou hlavu s výraznýma očima ohnivého výrazu, malýma, pohyblivýma ušima a širokými nozdrami. Toto plemeno nikdy nesmí mít masité, výrazné žuchvy a uvolněnou kůži na krku. Má krátký hřbet a dobře osvalenou, ale ne přetíženou plec i záď. Nohy jsou velmi štíhlé, dlouhé a někdy mají příliš tenké holeně. Spěnky jsou dlouhé, takže chod je pružný a pro jezdce příjemný. Nohy jsou velmi pevné, kopyta dobře utvářená, rohovina kvalitní. Zvláštností tohoto koně je, že u přehlídkových jedinců se kopyta nechávají přerůst a kovají se zvláštními těžkými podkovami, které nutí koně k vysokému chodu. Jako správný jezdecký kůň má vysoký kohoutek a dobře klenutá žebra. Lopatka je šikmá, kříž rovný a ohon vysoko nasazený. V Americe bylo typickou úpravou výstavních koní tzv. podřezávaní ocasu, kdy svaly na spodní straně ocasu byly operativně upraveny tak, aby kůň nosil ocas zdvižený. V Evropě je tato úprava zakázaná, protože se považuje za poškození a týrání koně.
Americký jezdecký kůň upoutává svým vzhledem, zejména držením hlavy na dlouhém, elegantním krku. Úpravě vzhledu koně se věnuje velká pozornost a pro každý účel se kůň upravuje trochu jinak. Koně tříchodoví vypadají přirozeněji a mívají svázanou nebo stříhanou hřívu a krácený ohon. Pokud je ocas příliš bohatý, protrhává se. Typicky americká úprava spočívá v tom, že se koni ponechá jenom kštice nad čelem a část hřívy od uší asi do jedné třetiny délky krku se nakrátko ostříhá. Pětichodoví koně, kteří se uplatňují zvláště na přehlídkách, mívají hřívu i ohon úplné.
Povaha:
Americký sedlový kůň je zvíře velmi bystré, temperamentní a citlivé. Vyžaduje kvalitní krmení, pečlivou výchovu a výcvik. Pokud se používá při normálním ježdění, například rekreačním, nebo jako pracovní při pohánění dobytka, projevuje značnou vytrvalost a houževnatost, je učenlivý a pracovitý. Ovšem pro předvádění na soutěžích, výstavách a v armádě dostává zvláštní výcvik. Je všestranný a skvěle se osvědčuje díky své obratnosti, skokovým schopnostem a vytrvalosti. Pro výstavní účely se tito koně cvičí speciálně, přičemž se používají "pomůcky" v Evropě nepřípustné. Takto cvičení koně mají zvláštní držení hlavy, mimořádně vysoký chod a cviky provádějí s pozoruhodnou přesností a elegancí. Kromě tří chodů předváději pětichodoví koně ještě pomalý mimochod, vypjatý čtyřdobý chod s rozvážným "pauzováním" před každým došlápnutím a ještě rack, velmy rychlý "senzační čtyřdobý mimochod prostý jakéhokoliv vybočení nebo kroků". Výcvik je ovšem mimořádně náročný. Přes velké nároky, které se na něj kladou a přes nezbytný temperament je to plemeno poměrně poddajné a při vší soutěživosti snášenlivé.
Využití a sport:
Americký jezdecký kůň je všestranné zvíře. Jižanská aristokracie velmi oceňovala jeho elegantní vzhled a reprezentační chody, v armádě se však osvědčil jako výborný, spolehlivý a výkonný kůň, vynikající odvahou a dobře snášející střelbu a další nepříjemnosti vojenské služby. V Americe se toto plemeno často zapřahalo do lehkých vozíků a sloužilo stejně dobře jako anglický hackney. Chová se k rekreačnímu ježdění, ale osvědčil se i při dálkových jízdách, parkurech a při honech na lišku. Vlohy po morganovi se projevují schopností dobře pracovat se skotem. Při pečlivé výchově je to znamenitý drezúrní kůň, zejména především pětichodový typ. Toto ryze americké plemeno si získává velkou oblibu i mimo USA a vyváží se do Jižní a Střední Ameriky. V Evropě je poměrně vzácný.
APPALOOSA
Úvodem...
Appaloosa je americké skvrnité plemeno, které chovali indiáni Nez Percé, vlastním jménem Numipu. Kolem roku 1730 přejali od Šošonů chov koní, zdivočelých potomků stád dovezených španělskými dobyvateli. Numipové původně žili od středního Idaha po západní Oregon, postupně byli bělochy vytlačeni a násilně přestěhováni do rezervací. Hlavní oblastí chovu byla chráněná údolí řek Snake (Hadí), Clearwater a Palouse...
Vysvětlení názvu:
Název plemene je odvozen od říčky Palouse, která se vlévá do Hadí řeky u níž žili indiánští chovatelé koní kmene Nez Percé (z franc. Propíchnuté nosy).
Původ a historie:
Jako mnoho amerických plemen, je i appaloosa potomkem španělských koní, kteří byli dovezeni do Střední Ameriky a odtud se rozšířili na sever. Indiánští chovatelé pak tyto koně zdokonalili a vytvořili velmi otužilý a všestranný typ koně s výbornou povahou. Appaloosa by pravděpodobně vyhynula jako většina idniánských plemen, ale její skvrnité zbarvení, zděděné po španělských předcích, vzbudilo pozornost několika nadšenců, kteří plemeno zachránili.
Appaloosa byla omezena na poměrně malé území v severochýchodním Oregonu, jihovýchodním Washingtonu a Idahu. Tato oblast je poměrně suchá, drsná a málo schůdná, jen říční údolí poskytují lepší podmínky. Koně se do této oblasti dostali z Mexika, zřejmě prostřednictvím sousedního kmene Šošonů. Šlo jistě o omezený počet zvířat, takže se zde upevnilo přirozené plemeno s charakteristickými znaky, které nemá na světě obdoby. Indiáni kmene Numipu věnovali svým koním mimořádnou pozornost a uplatňovali velmi správné chovatelské zásady. Od roku 1730 cílevědomě šlechtili koně, včetně kastrování hřebců, kteří nesplňovali požadovaný standard a prodej nevyhovujících klisen jiným kmenům. Ačkoliv barvě odznaků koní přikládali podobně jako jiné indiánské kmeny veliký význam, Nez Percéové požadovali především skromné, vytrvalé pracovní koně, kteří by se hodili i pro válečné účely a k lovu. V roce 1806 je o nich zvláštní zmínka ve zprávě z výzkumné cesty Lewise a Clarka k Tichému oceánu; kvalitu koní Nez Percéú náležitě ocenili. Plemeno však bylo téměř vyhlazeno o 70 let později...
Vláda tehdy zabrala indiánskou půdu a indiáni z kmene Nez Percé museli podepsat dohodu přesídlení do rezervací. Zde žili ve špatných podmínkách na nepatrné části svého bývalého území a museli chov koní omezit. Asi 740 členů na dohodu nepřistoupilo a v roce 1877 se pokusilo pod vedením náčelníka Josepha o odvetu. Pokusili se probít do Kanady, kde se chtěli usadit. Po 1900 kilometrech útěku je americká armáda na hranicích dostihla, v bitvě porazila a zbytky donutila k návratu do Kansasu, kde zakrátko vymřeli. Appaloosa živořila až do roku 1938, kdy se jí ujali chovatelé z městečka Moscow v sousedství rezervace Nez Percéů. Ustanovili Appaloosa Horse Club, který se pokusil na základě několika málo potomků koní Nez Percé plemeno vzkřísit. Plemeno se rozmnožilo a stalo se oblíbeným honáckým koněm. Dnes už se chová v USA ve statisícovém množství (registr plemene je třetí největší na světě a eviduje na 400 000 koní) a vyváží se i do jiných částí světa. Chová se i v Evropě, zejména pro reprezentační účely a westernové ježdění. Ve Spojeném království existuje velmi aktivní British Appaloosa Society (přičleněná k Appaloosa Horse Club). Plemeno je bezděčnou připomínkou faktu, že bezohledná politika vybíjení indiánů kromě kulturních škod připravila lidstvo o mnoho zajímavých přírodních plemen koní i dalších domácích zvířat.
Popis a charakteristika:
Appaloosa je přirozené plemeno, ustálené v extrémních podmínkách. Charakteristickým znakem je krátká a řídká hříva a slabě ožíněný ocas, což je přizpůsobení pohybu v trnitých křovinách. Právě tento znak je však těžké v chovu udržet, není dominantní. Původí appaloosa byl poměrně drobný kůň s velmi suchou stavbou a vynikajícími končetinami, zejména tvrdým kopytem. Šikmá plec zaručuje lehký, dlouhý a pružný krok. Toto plemeno vyniká snadnou orientací a obratným pohybem i v zarostlém a kamenitém terénu.
Moderní appaloosa měří v kohoutku 147 - 150 cm, původní koně byli asi o 5 - 10 cm nižší. Obvod hrudníku je poněkud menší, pod 180 cm, obvod holeně asi 20 cm. Typickým znakem appaloosy je dobře viditelné bělmo kolem celé duhovky, skvrnitá kůže na chřípí a kolem genitálií, pestré zbarvení srsti a černo-bíle svisle pruhovaná kopyta, která jsou údajně mnohem pružnější než jednobarevná. Žíně hřívy a ohonu tvoří obyčejně prameny a jsou jemné a řídké. Jako u nejlepších honáckých koní je i tělo appaloosy kompaktní s dobře klenutými žebry. Délka krku je přiměřená tělu. Kohoutek je výrazný, šikmá plec podmiňuje dlouhý, lehký a pružný krok. Záď je mohutná, především u koní s přikříženou krví amerického honáckého koně. Appaloosa má pět základních typů zbarvení, někdy se jako zvláštní typ udává šesté zbarvení - dešťové kapky (raindrops).
Zbarvení:
- leopard (nesprávně tygr, správněji hermelín) - převážně bílý s tmavými vejčitými skvrnami po celém těle
- sněhová vločka (snowflake) - je naopak tmavé zbarvení s bílými kulatými skvrnami po těle, nejhustěji na zádi
- mramorový (marble) - má rozseté pestré skvrny po celém těle
- deka (blanket) - je označení pro tmavé zbarvení, kdy kříž a záď jsou buď bílé nebo skvrnité
- jinovatka (frost) - má drobné bílé skvrnky po celém tmavém těle, ale skvrny nejsou pravidelné, nýbrž větvené.
- dešťové kapky (raindrops) - bílý kůň má po sobě tmavě skvrny protáhlého tvaru, připomínající slzy
Zbarvení appaloosy je však velmi proměnlivé, někdy je blanket kombinován s raindrops a podobně. Je to zbarvení velmi atraktivní a tak ustálené, že se prosazuje i při křížení s jinými plemeny, například s americkým honáckým koněm, s americkým ponym nebo s coloradským rančerským koněm. Ovšem dnes se objevuje toto zbarvení i u velšských pony a jiných evropských koní. Zbravení appaloosa tedy již není vyhrazeno tomuto jedinému plemeni.
Povaha:
Appaloosa je velmi učenlivý, ovladatelný a skromný kůň. Díky zděděné obratnosti v pohybu neschůdným terénem se velmi snadno učí všemu potřebnému pro ovládání dobytka, pro westernové ježdění, ale i pro skokové soutěže. Tito koně jsou velmi tvrdí, ale pracují s elánem a vůči člověku jsou poddajní a učenliví. Plemeno si uchovalo mnoho přírodních vlastností, například schopnost se skvěle se orientovat v krajině, vyhledávat vodu a také se vypořádat s přirozenými nepřáteli. Appaloosy jsou na pastvině zcela samostatné a nepotřebují valný dohled.
Využití a sport:
Původní appaloosy sloužily hlavně k jízdě bez sedla a k nošení břemen. Indiáni většinou nepoužívali uzdu, jen ohlávku a spoléhali spíše na dokonalý výcvik koně. Jejich moderní potomci však pracují jako kovbojští koně, neboť zdědili skvělý cit pro práci s dobytkem. Třebaže jsou poměrně lehcí, dovedou na lase udržet i těžkého býka. Jsou výborní i pro rekreační ježdění a všechny druhy sportovních aktivit, pokud nejde vysloveně o dostihové záležitosti. Jejich vytrvalost a houževnatost se uplatňuje zejména v distančních jízdách. Zvláště oblíbeni jsou u orgánizátorů turistických vyjížděk, protože se v každém terénu pohybují velmi jistě a jsou zcela spolehliví. Je zajímavé, že appaloosy zdaleka nejsou tak lekavé jako jiní koně.
Tato mimořádná popularita má však i svou stinnou stránku. Původní rysy přírodního plemene se stále rychleji stírají. Je velmi těžké udržet ve změněných podmínkách a za změněného pracovního nasazení originalitu plemene. Pochopitelně lze uchovat atraktivní zbarvení (na to se velmi dbá) a existuje snaha zachovat i jemnou a řídkou hřívu a ohon. Avšak s větším zatížením a lepší výživou se ze štíhlých koníků stávají svalovci. Takže vlastně jen velmi málo dnešních amerických appaloos odpovídá typu svých předků. Klub chovatelů appaloos usiluje o uchování originálního rázu, ale komerční zájmy pracují proti němu. A tak jsou často v USA k vidění místo skutečné appaloosy efektně zbarvení honáčtí koně - však se také appaloosy často kříží s quartery a s jinými pracovními koňmi, stejně jako s poníky a jinými plemeny.
