Jdi na obsah Jdi na menu
 


SHETLANDSKÝ PONY

Výška:Maximálně 106,6cm(42 palců)

Barva:Jakákoliv barva kromě strakáčů.Nejběžnější jsou tmaví hnědáci a vraníci.

Původ:Skotsko,Shetlandské a Orknejské ostrovy.Velmi starobylé plemeno,nejmenší  z 8 půdodních britských ponyů.Je považováno za nejsilnější plemeno.

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

NEW FOREST PONY

Výška:12,2-14,2 pěstí.

Zbarvení:Jakákoliv barva kromě piebaldů,skewbaldů a modrookých isabel.

Původ:Anglie,oblast New Forest.Po více než 9 let bylo toto plemeno kříženo s ostatními.Je topřátelský pony,který se hodí k dětem. 

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

 

Dartmoorský pony

Z divokých blat a vřesovišť na jihozápadě Anglie vzešla dvě velmi rozdílná plemena ponyů. Půvabný dartmoor byl během své historie poznamenán četným křížením. Prostředí, kde žil, bylo přístupné ze souše i z moře, a tak se sem dostala mnohá cizí plemena koní, která místní poníky ovlivnila. Naproti tomu exmoor, nejstarobylejší z britských horských a blatských poníků, zůstal prakticky nedotčen od prehistorických dob, protože odlehlost a nepřístupnost jeho domoviny jej chránila před vlivem cizí krve.

Vysvětlení názvu:

Plemeno pochází z drsných blat Dartmoorského lesa, přes který protékají řeky Dart, Taw a Tavy. Má se za to, že ponyové zde žili již od dob starogermánského kmene Sasů. Dnes tady chovají již jen málo poníků.

Původ a historie:

Pony byl ovlivněn několika různými plemeny. Je tady dávné spojení se starými devonským nákladním koněm (Old Devon Pack Horse), pocházejícím z krve dartmoorského i exmoorského ponyho, a také s cornish goonhilly ponym. Oba už vyhynuli. Už ve 12. století se mohli uplatnit orientální anebo východní koně.

K mnohým plemenům, použitým v 19. století, patřili klusáčtí roadsteři, velští poníci, arabi, malí plnokrevníci a exmoorští poníci. V době vrcholící průmyslové revoluce byli na blata vysazeni shetlandští hřebečci, kteří zajistili produkcí důlních poníků. Tento postup měl však katastrofální následky, protože houževnatý dartmoor dobrého jezdeckého typu téměř vymizel. Následoval pokus zachránit plemeno přikřížením velšských horský ponyů, které zastupoval hřebec Lord Polo.

Největší vliv na dartmoorského ponyho však měl The Leat (vysoký 122 cm), hřebec arabského původu, syn araba Dwarky (vysokého 143,2 cm), narozený roku 1922 a klisny Blackdown (vysoká 130 cm) po Blackdown u dartmoorské klisny. Patřil svérázné slečně Sylvii Calmady-Hamlynové, která byla po 32 let čestnou tajemnicí Dartmoorské společnosti pro chov ponyů. Leathova dcera Julie IV měla po velšském horském ponym Dinarth Spark hříbě jménem Judea, nejslavnějšího dartmoorského hřebce všech dob.

Během druhé světové války sloužila blata jako výcvikový prostor a následkem toho byli ponyové na vymření. Mezi lety 1941 a 1943 bylo zaregistrováno jen dvanáct klisen a dva hřebci. Dartmoorský pony byl jako zázrakem zachráněn přičiněním několika zanícených chovatelů. Ve dvacátých letech žila na blatech tři oddělená stáda, ale dnes se většina dartmoorů chová v soukromých hřebčínech po celém Spojeném království.

Řada poníků, kteří na dartmoorských blatech válku přežili, byli jen druhořadí kříženci. Nicméně v roce 1988 byl zřízen program Dartmoor Pony Society Moor Scheme, který podporoval farmáře s neregistrovanými čistokrevnými ponyi, aby je nabídli k registraci, a poskytoval jim kvalitní hřebce. Cílem je vytvořit fond čistokrevných ponyů, s nimiž mohou chovatelé u svých zvířat dosáhnout skutečně pravých vlastností tohoto plemene. Vhodné klisny z vřesovišť jsou puštěny do velkých ohrazených výběhů spolu s chovnými hřebci. Jejich samičí potomstvo je prohlédnuto a klisny, které přehlídkou projdou, jsou zapsány do doplňkového registru plemenné knihy. V příhodnou dobu budou tyto klisny připouštěny s registrovanými hřebci, dokud jejich potomci nebudou moci být zapsáni do hlavní plemenné knihy.

První plemenná kniha dartmoorů byla otevřena v roce 1899 a výškový limit zde byl stanoven 142,2 cm pro hřebce a pro klisny 132 cm. Po více než 20 letech byl limit snížen na současných 124 cm.

Popis a charakteristika:

Výška dartmoora nepřesahuje 124 cm. Hlava, půvabně nasazená na krku, je typicky poníkovská: malá, ušlechtilá s charakteristickýma malýma a velmi živýma ušima. Pony má vynikající temperament, proto je ideální na ježdění pro děti, nemluvě o jeho příjemných chodech. Krk je silný, délka přiměřená pro jezdeckého ponyho. Pony se vyznačuje vynikajícími plecemi, které mají správný úhel. Proto má velmi dobré chody a podává vynikající výkony. Hřbet a bedra jsou silná. Díky vynikajícímu exteriéru má pony přirozenou rovnováhu. Záď je silná a svalnatá s husným, vysoko nasazeným ocasem. Končetiny a kopyta patří k nejlepším. Holeň je krátká, dostatečně silná, spěnky jsou velmi korektní. Podobně jako všechna britská domácí plemena i dartmoorský pony je tvrdý a zdravý. Poníci bývají hnědí, tmavě hnědí anebo černí. Chovatelská společnost nepřipouští strakaté zbarvení a neuznává nadměrný výskyt bílých odznaků.

Využití a sport:

Společně s velšem má dartmoor mezi pony jezdecké třídy výjimečné postavení a podstatně přispěl k vývoji britského jezdeckého ponyho. Je velmi populární i jinde v Evropě, v Belgii se tito ponyové dokonce zúčastňují dostihů. Úspěšně se kříží s plnokrevníky a araby a druhá filiální generace, připářována s plnokrevníky, poskytuje vrcholové koně pro cross-country nebo huntery pro soutěže příslušné kategorie.

Nejlepší zástupci tohoto plemene jsou odolní a kvalitní jezdečtí ponyové s hladkým, nízkým a pohodlným krokem. Jejich zdravá konstituce, inteligence a klidná povaha z něj číní ideální poníky pro děti.

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Exmoorský pony

Úvodem...

Z divokých blat a vřesovišť na jihozápadě Anglie vzešla dvě velmi rozdílná plemena ponyů. Půvabný dartmoor byl během své historie poznamenán četným křížením. Prostředí, kde žil, bylo přístupné ze souše i z moře, a tak se sem dostala mnohá cizí plemena koní, která místní poníky ovlivnila. Naproti tomu exmoor, nejstarobylejší z britských horských a blatských poníků, zůstal prakticky nedotčen od prehistorických dob, protože odlehlost a nepřístupnost jeho domoviny jej chránila před vlivem cizí krve. Exmoorský pony si zachovává starovávné znaky, jako je například zvláštně tvarovaná čelist se sedmi stoličkami, kterou nemá žádné jiné plemeno.

Vysvětlení názvu:

Plemeno dostalo jméno podle vysoko položených divokých blat Exmoor v jihozápadní Anglii, které jsou jeho přirozeným prostředím.

Původ a historie:

Ponyové exmoorského typu byli známi již v římských dobách a možná dokonce i v době bronzové, kdy se používali k tahání lehkých kočárů. Zmínku o exmoorských ponících a jejich majitelích najdeme v Knize Posledního soudu z roku 1085.

V 19. století bylo vynaloženo úsilí vylepšit plemeno, ale bez velkého úspěchu. Předpokládá se, že po roce 1815 byla použita španělská krev prostřednictvím jakéhosi "strašidelného koně", který byl znám jako Katerfelto a běhal po slatinách. Občas ho chytili, ale nikdy se nezjistilo, odkud pochází. Popisují ho jako plaváka s černými nohami, ohonem a hřívou a výrazným úhořím pruhem na hřbetě.

Exmoor Pony Society byla založena v roce 1921, aby podpořila a zlepšila chov exmoorských ponyů tradičního typu. Provádění přísných přehlídek zajišťuje, aby žádný pony, který postrádá pravý exmoorský typ, nebyl zapsán do plemenné knihy. Když jsou ponyové registrováni, je jim vypálen na plece typický hvězdicovitý výžeh společnosti. Kromě toho je zde uvedeno číslo stáda a na levé straně zádě je uvedeno vlastní číslo ponyho v rámci stáda.

Popis a charakteristika:

Svému nehostinnému a drsnému domovu vděčí tento neuvěřitelně silný a tvrdý pony za svůj osobitý charakter. Stáda ponyů žijí stále divoce, i když jsou každoročně sháněna k prohlídce.

Čistota stáda v Exmooru je starostlivě střežena chovateli a Exmoorským chovatelským svazem. Jen malý počet jedinců tohoto plemene se chová mimo blata. Ti však obvykle v jiném prostředí pozbývají svých jedinečných vlastností.

Kromě zváštní čelisti patří mezi další typické znaky exmoorského poníka výjimečné, jedinečné, shora chráněné "žabí" oči, a "ledový" ocas, na němž vyrůstají nahoře silné, krátké, vějírovitě uspořádané žíně na ochranu před sněhem. Srst je "nepromokavá".

Výška poníka se pohybuje u hřebců kolem 130 cm, u klisen kolem 127 cm. Hlava exmoora je unikátní. Tlama je typicky světle zbarvená, nozdry široké, uši krátké, hrubé a špičaté, čelo je široké a oči velké a výrazné. Hlava je trochu větší než u jiných plemen, vyplývá to z délky nosních kanálků, které umožňují, aby se vzduch před vdechnutím ohřál. Krk je dostatečně dlouhý a svalnatý. Rámec exmoorského ponyho je robustní a symetrický. Oblast hrudníka před a za předními nohami je velmi široká a hluboká, hrudní koš je hluboký a žebra pružná. Hřbet je dost rovný a v bederní krajině široký. Plece jsou mohutné, šikmé, plné a dobře napojené na kohoutek. Záď je kulatá a široká. Plemeno se vyznačuje krátkými končetinami, které jsou postavené široce od sebe a s tělem svírají pravý úhel. Fundament je úměrný tělesné stavbě, karpální klouby jsou ploché. Nohy jsou zdravé, stejně tak jako pevná kopyta. Chody jsou pravidelné, hladké a vyvážené, bez přehnaného vznosu v "kolenou". Poníci se vyznačují dobrými cvalovými a skokovými schopnostmi.

Barva je charakteristická. Poníci jsou hnědí, tmavohnědí, nebo plaví s černýma končetinama, hřívou a ohonem. Na tlamě, kolem očí, na vnitřní straně slabin a stehen a na spodní straně břicha mají světlé zbarvení. Bílé znaky nejsou povoleny. V zimě je srst hrubá, drsná a pružná, v létě hustá a tvrdá a má zváštní kovový lesk.

Využití a sport:

V době bronzové tahal exmoorský pony vozíky. Později se stal i jezdeckým koněm a sloužil jako kůň lovecký. Mezi dvěma světovými válkami sloužil jako poník pro děti. I když v tomto ohledu svou popularitu již ztratil, stále se ještě při dobrém výcviku osvědčuje jako statný a odolný pony pro ostře jezdící děti nebo dospělé menší postavy. Bez problémů se exmoorští ponyové uplatní také v zápřeži a jsou hodně vytrvalí.

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

 

Daleský pony

Vysvětlení názvu:

Jméno jednoho z devíti plemen britských ponyů je odvozeno od místa původu, malého okrsku v Severním Yorkshiru, na východních svazích Pennin. Dales je drsný, ale malebný kraj, každému příteli zvířat dobře známý z popisů proslulého veterináře dr. Heriotta, kde se uchovalo mnoho původních přírodních hodnot včetně starobylých plemen zvířat.

Původ a historie:

Daleský pony je původní plemeno ze severovýchodní Británie. Choval se výhradně na východních svazích Pennin v Northumberlandu a v severním Yorkshiru. Plemeno má velmi hluboké kořeny, zřejmě je potomkem keltských poníků, kteří se dokonale přizpůsobili drsnému, skalnatému prostředí. Teprve v posledních sto letech ovlivnili chov velšští poníci, kteří poněkud vylepšili vzhled a chody těchto koní.

Dalesové se po staletí příliš nezměnili, byla to všestranná pracovní zvířata, a používali se k tahu, k jízdě i k zemědělským pracím. V 17. a 18. století pracovali hlavně jako soumaři. Jejich pracovní schopnosti byly velmi oceňovány, ale teprve v 19. století se začala věnovat větší pozornost jejich sportovnímu využití. Dalesští poníci byli velmi silní, vytrvalí, skromní, ale rozhodně ne rychlí. Osvědčovali se nejvýše jako koně cestovní, v kroku nebo pomalém klusu. V 19. století byl do Dalesu dovezen hřebec velšského koba jménem Comet. Byl to skvělý klusák, který dosahoval v klusáckých závodech mimořádných výsledků, a to i při značném zatížení. Ten byl použit v chovu s místními klisnami a řadu svých dobrých vlastností předal potomkům. Do chovu se koncem století zavedli i těžcí clydesdalové, ale neosvědčili se a jejich vliv brzy vymizel, nejvýše se dochovaly bílé odznaky.

V 50. letech 20. století chov dalesů značně upadl a plemeno bylo ohroženo vyhynutím. Naštěstí se právě v té době objevil zájem o turustiku na koních, pro kterou se poměrně vysoký a velmi silný dales (bez námahy uveze 100 kg) znamenitě hodí. To mu dopomohlo k novému rozkvětu.

Popis a charakteristika:

Dales je typický pony velkého formátu, s dlouhou hlavou, robustní stavbou, dlouhým hřbetem, což je upomínka na použití jako soumara, a s mohutnou zádí. Je to kůň známý silou a spolehlivostí, poměrně skromný, klidný, vnímavý a ovladatelný. Jako pracovní kůň je vynikající. Na počátku 20. století se velmi podobal malému clydesdalovi, avšak postupně byly všechny tyto stopy vymýceny a dnešní daleský pony je v podstatě zušlechtěným obrazem původního předka.

Daleský pony je na poníka značně vysoký, v kohoutku měří 140 - 144 cm, je tedy větší než jeho příbuzný fellský pony. Zbarvení je zpravidla vrané s poměrně vysokým leskem, bývá to však i hnědák nebo tmavý hnědák. Vzácně se u něj objevují bílé znaky, které jsou však nežádoucí, takže se připouští jen malá hvězda na čele a bílé ponožky nebo korunky. V žádném případě nejsou přípustné bílé lysiny nebo celá bílá tvář, podkolenky, ani světlá kopyta. Jako všichni poníci má velmi bohatou hřívu a ohon a na nohách je dosti dlouhý a hustý rous, zčásti kryjící i kopyto. Poměrně dlouhá hlava má malé, zahrocené uši a velmi pohyblivé chřípí. Mimořádná síla koně se projevuje i v robustní svalnaté pleci a mohutné zádi, poněkud měkčí hřbet není na závadu. Hrudník je velmi hluboký, s velkým obvodem, žebra dobře klenutá. Také bedra jsou široká a dobře vázaná. Nohy nejsou příliš silné, ale obvod karpu by neměl být menší než 20 cm a klouby jsou ploché. Kvalita kopyt je vynikající. Moderní dales se od původního typu i od odchovů ovlivněných clydesdalem liší vynikající kostrou, korektním postojem nohou a velmi tvrdými, tmavými kopyty.

Povaha:

Na rozdíl od mnoha poníků, kteří jsou poměrně svéhlaví a svérázní, je dales velmi citlivý, klidný a ovladatelný. Je to mimořádně pracovité zvíře, které je schopné obstát v každé situaci. Jeho horský původ se projevuje hlavně v neobyčejně jistém kroku a výborném orientačním smyslu. Díky těmto vlastnostem a své vytrvalosti a spolehlivosti byl v poslední chvíli zachráněn. Když totiž pozbyl svého původního pracovního využití v dolech i v zemědělství a oblíbené závody klusáků, které se tradičně v Dalesu konaly, byly nahrazeny moderními klusáckými dostihy, zachránil se dales jako vynikající kůň pro rekreační jízdy. Díky své vytrvalosti může absolvovat i velmi dlouhé turistické jízdy s dospělými i dětmi. V určitém období se daleský pony stal i jatečním zvířetem a tehdy byl skutečně ohrožen vyhynutím. Jako turistický kůň si však získal oblibu a nyní se příležitostně používá i v zápřeži do lehkých kočárů nebo dokonce k místním vozatajským parkurům, kde projevil velkou obratnost, postřeh a díky své síle se snadno dostává i z ošidných situací.

Využití a sport:

Tento pony vznikl jako ryze pracovní plemeno a vysoce užitkové vlastnosti si přes všechny změny uchoval. Prodělal značné zvraty v různém nasazení k rozmanitým účelům. Původní poníci byli všestranní, sloužili jako koně jízdní, tažní, soumaři i zemědělští pracovníci, pracovali tedy pod širým nebem za každého počasí. Postupně se využití vyhraňovalo a daleští poníci se uplatňovali především tam, kde bylo za potřebí velké síly. Jako soumaři údajně běžně nosili metrákové náklady. S rozvojem těžby cínu, uhlí a ostatních surovin se tito silní poníci stali pracovníky v dolech a v dopravě na povrchu. Patřili také k hlavním dopravcům olověné rudy z dolů na pobřeží. Teprve spalovací motory je z dopravy vytlačily, ale v zemědělství tito koně pracovali až do poloviny 20. století jako všestranná a díky své skromnosti levná pracovní síla.

Dnes je daleský pony spíše zvířetem sportovním, uplatňuje se jak v tahu tak v jízdě, ale hlavně v turistice. Nepopíratelnou předností tohoto plemene je klidná, splehlivá povaha a nemalá odvaha, díky které se dokáže vypořádat s mnohými nebezpečnými situacemi na cestách i v horském terénu. Jako skvělý klusák dokáže za den urazit velké vzdálenosti a v terénu nikdy nezabloudí.

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SKOTSKÝ HORSKÝ PONY

Úvodem...

Skotský horský pony, neboli Highlandský pony se vyvinul v důsledku početných vzdálených křížení, ale původ má velmi starobylý. Po době ledové žili ve Skotsku a na skotských ostrovech poníci a dnešní pony záhadně připomíná zvířata zobrazená před 15 000 - 20 000 lety na stěnách jeskyní v Lascaux ve Francii...

Původ a historie:

Archeologické nálezy prozrazují, že v době bronzové se koně dováželi ze Skandinávie a později i z Islandu. Kolem roku 1535 se velikost a kvalita plemene zlepšila díky francouzským koním. Francouzský král Ludvík XII. daroval koně skotskému králi Jamesovi V. Tyto koně peršeronského typu používali na vylepšení domácích koní, stejně jako v 17. a 18. století koně španělské. Ty si dovezl náčelník z Clanranaldu, aby zlepšil uitské poníky.

V 70. letech 19. století byli na ostrovy dovezeni norfolkští roadsteři typu hackneye a významně ovlivnili hlavně ponye na ostrově Arran. Občas se užívali i daleští a fellští koně.

Příliv orientální krve znamenal největší otřes v historii plemene. Vévoda z Atholu, jehož stádo se stalo základním kamenem plemene, přivezl v 16. století orientální koně a J.H.Moroe-Mackenzie používal syrské a arabské koně (hřebec Syrian) na ostrově Mull při tvorbě slavné linie Calgary. Mecneilové z Barra teké používali arabů a chovali malé, lehké arabům podobné pony.

Popis a charakteristika:

Donedávna byly chovány dva typy těchto ponyů - jeden ostrovní z vnitřních Hebrid a druhý, těžší, na skotské pevnině. Rozdíly mezi těmito typy se však již setřely. Plemeno má výškový limit 147 cm, většina koní však nepřesahuje výšku 142 cm. V 19. století byli zejména ostrovní ponyové přibližně o 10 cm menší. Nynější velikost je následkem přikřížení clydesdala, čímž se měla získat mohutnější zvířata pro lesní práce.

Jen málo plemen má takový rozsah barev jako skotský horský pony. Vyskytují se v plavé barvě, bělouši, hnědáci, vraníci, ryzáci. Většina z nich má úhoří pruhy na hřbetě a někdy i zebrování na nohách. Morelle, první plemeník, který byl zaznamenán v hřebčíně Athol roku 1853, byl strakatý - toto zbarvení dnes není povoleno.

Hlava se širokým čelem je pěkně nesená, oči jsou mírné, nozdry široké. Nosní část hlavy je kratší a tím i vzdálenost očí od úzké tlamy. Krk je silný, klenutý, nikdy ne krátký a je elegantní. Plece jsou šikmé, tělo kompaktní se širokým hrudníkem a vyklenutými žebry. Záď je silná, stehna a bérce dobře osvalené. Nohy jsou krátké se silnými holeněmi, plochými, pevnými kostmi. Kopyta jsou zdravá a tvrdá. Hedvábná hříva končí výraznou kšticí nad čelem. Ocas je dlouhý a také hedvábný, obyčejně vysoko nasazený.

Povaha:

Highlandský pony vyniká milou povahou, je ochotný pracovat, dobrosrdečný a příchylný k lidem. Ideální společník pro rodiny s dětmi.

Využití:

Na zemědělských usedlostech sloužil highland k tahu, jako soumar, a také se na něm jezdilo. V různých obdobích nosil člověka do války, sháněl pastevcům ovce, pracoval v zápřeži, stahoval dřevo. Snadno se choval, byl silný, zdravý a měl pevné chody. V horách poníci chodili pod sedlem, ale také nosili koše na zvěřinu, někdy vážící až 114 kg. Toto použití svědčí o jejich dobrém pracovním charakteru, neboť jen málo koní je ochotno nosit mrtvá těla zvířat. Moderní highland je ideální rodinný pony. Ačkoliv není rychlý, bezpečně a rád skáče. Pro svou velikost a učenlivost je také populární cestovní pony na výlety. Čistokrevné highlandy lze vidět v řadě sportovních odvětví, včetně zápřeže a drezury. Zkřížením s plnokrevníkem vznikne vynikající hunter a nejeden kůň úspěšný v military měl v žilách krev tohoto plemene.

Obrazek

 

 

 

 

 

 

Velšský horský pony (A)

Úvodem...

Velšský horský pony je mnoha lidmi považován za nejkrásnějšího ze všech britských ponyů. V plemenné knize velšských ponyů a kobů mu náleží sekce A, a protože jeho výšková hranice je 122 cm, je nejmenší ze všech čtyř velšských plemen. Tvoří základnu pro další tři typy a je odvozován od původních předhistorických britských ponyů.

Původ a historie:

Předky tohoto inteligentního poníka byli keltští koně, které údajně už Římané zlepšili orientální krví. Tvrdí se, že Caesar založil hřebčín u jezera Bala ve Walesu.

Dokud v roce 1902 nevznikla plemenná kniha, vymezující ostrou hranici mezi "starým plemenem" a "zušlechtěným" moderním typem s přesně definovanými znaky, byl typ velšského horského ponyho proměnlivý, a to podle rozsahu přikřížení plemen. O první zušlechťující vliv orientální krví se postarali dovozem koní Římané. S obrovským časovým odstupem, a to až v 18. a 19. století pak byli k zušlechťování využiti arabští koně, plnokrevníci a hackneyové starého "cestovního" typu. Nejvýznamněji velše ovlivnili v 18. století hlavně na severu malý plnokrevný Merlin, potomek Darley Arabiana z Ruabon Hills, a později hřebec Apricot, "berberoarab" z velšské klisny, který pocházel z pahorkatiny Marioneth. Vliv Merlina byl tak velký, že se tomuto poníkovi ve Welsu dodnes říká merlin.

Po roce 1902 se zušlechtěný a odlišně vyhlížející horský pony, výsledek pečlivého výběru uvnitř plemene, odvozuje od nového významného plemeníka, legendárního Dyoll Starlighta, který měl po své matce, klisně Moonlight, arabskou krev. Moonlight popsal její majitel, Howard Meuric Lloyd jako "miniaturního araba", a byl přesvědčen, že je potomkem araba Crawshay Baileye, který stál v roce 1850 v Brecon Beacons. Starlightův otec byl velmi dobrým představitelem "starého plemene" s vynikajícími končetinami a neobyčejně silnými bedry. Byl to vraník, ale jak jeho otec Flower of Wales, tak jeho syn Starlight, byli bělouši. Díky Starlightovi se pak bílá stala u velšů nejobvyklejším zbarvením.

Popis a charakteristika:

Současný velšký horský pony má nevšední vzhled a mimořádně energickou akci, je inteligentní a vyniká vrozenou tvrdou konstitucí, odkazem po předcích, jejíž charakter vytvářelo drsné prostředí.

Horský pony je nejúhlednější ze všech. Nesmí měřit víc než 122 cm a nesmí být strakatý. Nejčastější jsou bělouši, hnědáci nebo ryzáci. Hlava má štičí profil, velké výrazné oči a malé zahrocené uši. Pěkně utvářený krk je správně nasazen na pleci s šikmou lopatkou, hřbet je krátký a žebra dobře klenutá. Hrudník je hluboký a poskytuje dostatek místa mohutným plicím a srdci, které je v poměru s malou postavou ponyho velké. Záď je delší a jemná, ocas vysoko nasazený, nohy suché a pevné, holeně krátké a kopyta malá, kulatá, s tmavou, tvrdou rohovinou. Všechny chody jsou volné a bezvadné.

Co se týče chodů, exteriéru a tvrdosti konstituce, je velšský horský pony produktem prostředí, ve kterém odedávna žil. Těžký terén, nedostatek potravy a drsné klimatické podmínky způsobily že pony má vysoce účinnou konverzi živin - je schopen přežít na minimálních krmných dávkách.

Povaha:

Koník je velmi inteligentní, ohnivý, ale ovladatelný, odolný a odvážný.

Využití:

Je to skvělý jezdecký pony, ale vyniká i v zápřeži. Vyváží se do celého světa a představuje jeden z nejlepších základů pro další chov koní, protože má neocenitelnou kvalitu kostí, pevnou tělesnou stavbu a neotřesitelné zdraví.

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Velšský pony (B)

Úvodem...

Sekce B plemenné knihy je věnována velšskému ponymu jezdeckého typu, jehož výška nesmí přesáhnout 137 cm. V plemenné knize je popsán jako ušlechtilý s chody jezdeckého ponyho. Někdy se zdá, že současný pony se příliš přibližuje jezdeckému ponymu typu plnokrevníka, ale nedá se popřít jeho komerční hodnota jako závodního ponyho, pracovního huntera a výstavního ponyho.

Původ a historie:

Původně byl velšský pony sekce B křížencem mezi horskými pony a malým kobem. Moderní zušlechtěný pony sekce B je založen na třech hřebcích, z nichž dva pocházejí od patriarchy sekce A jménem Coed Coch Glyndwr. "Abrahamem" sekce B byl podle popisu největšího znalce velšských plemen, dr. Wynne Daviese, hřebec Tan-y-Bwlch Berwyn. Byl synem berbera, s některými vysloveně arabskými znaky, jménem Sahara, který se narodil roku 1908, klisny ze sekce A po slavném synovi Dyoll Starlighta jménem Bleddfa Shooting Star. Druhým hřebcem-zakladatelem byl Criban Victor, pravzor sekce B, spojující hmotu i kvalitu. Zplodil ho Criban Winston, syn už zmíněného Coed Coch Glyndwra. Třetí plemeník byl Solway Master Bronze, syn posledního z klisny Criban Biddy Bronze. Do konce své kariéry v roce 1974 zplodil Solway Master Bronze 541 hříbat. Ponyové sekce A si uchovali skutečně velšský typ, ale co se týká sekce B, zde jde o poněkud rozpornou záležitost. Dříve se její představitelé spíše blížili k typu jezdeckého ponyho, ale nyní mají její nejlepší představitelé všechny atributy horského velše.

Popis a charakteristika:

V podstatě je velšský pony podobný horskému, ale měří 122 - 132 cm. Povoleny jsou všechny barvy, jen strakáči jsou nepřípustní. Má delší krk, vyšší nohy a výraznější kohoutek než velšský horský pony.

I hlava velšského ponyho připomíná po každé stránce hlavu horského ponyho části A. Má špičaté uši poníka, které jsou krátké. Dlouhé uši koňského typu se netolerují. Celá hlava je ostře vymodelovaná a není tady žádný náznak hrubosti. Profil i oči naznačují arabský vliv. Krk je delší než u horského ponyho, sklon plece a kohoutek jsou výraznější. Plece jsou dlouhé a strmé a dodávají poníkovi skvělou akci. Přední nohy jsou korektní, s dlouhým, svalnatým předloktím a dobře vyjádřenými karpálními klouby. Kopyta jsou dobrá. Plynulá horní linie j e souměrná, v proporcích vyvážená. Velšský pony se vyznačuje velmi dobrou stavbou střední části těla a hlubokým hrudníkem, který je typický pro velšská plemena. Mohutná bedra jsou dalším pozoruhodným znakem. Charakteristickými znaky velšských plemen jsou silná zadní část a kvalitní klouby zadních nohou. Ohon je vysoko nasazený a živě nesený. Velšský pony má sice velmi dlouhé končetiny, ale holeně nebývají nikdy dlouhé a obvod záprstí je dostatečný.

Povaha:

Velšský pony má vynikající povahu a charakter, je ohnivý, ale přitom ochotný a ovladatelný.

Využití:

Původně byl tento větší poník pracovním koněm pastevců ovcí. Velšští poníci sekce B jsou nadaní a všestranně výkonní. Uplatňují se pod sedlem i v zápřeži. Oba typy velšských ponyů (A a B) jsou kříženy za účelem získání větších zvířat, která by zdědila hlavně zdravou konstituci, a také něco z bystrosti a nadání, které je puncem všech velšských plemen.

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Velšský pony(c)

Úvodem...

V plemenné knize Společnosti pro velšské pony a koby jsou také dvě sekce pro koby. Jednak je to sekce C, kam se zapisují tzv. pony typu koba, menší z obou, vysocí nejvýše 137 cm, kdežto do sekce D patří kobové vyšší než je tato hranice, při čemž horní limit není stanoven. Ve skutečnosti najdeme mezi koby sekce D zvířata vysoká 152 cm a více jako následek požadavků trhu.

Původ a historie:

Oba typy kobů se vyvinuly z kříženců velšských horských ponyů nejprve s koňmi dovezenými Římany, kteří se usídlili ve Walesu a později se španělskými koňmi. Ve 12. století napsal Giraldus Cambrensis, arciděkan z Breconu, že ve středním Walesu jsou "nejznamenitější koně... pocházející z některých ušlechtilých španělských ořů". Křížením těchto koní s horskými klisnami vznikli Powysovi koně, nejvýznamnější koně anglické armády od 12. století dále. Z téhož zdroje pocházeli také starobylí velšští tažní koně. Moderní kob je však skutečná, i když podstatně zvětšená replika horského poníka, třebaže byl kdysi ovlivněn i norfolskými klusáky nebo cestovním koněm, yorkshirkým kočárovým koněm a původním hackneyem typu roadstera.

V plemenné knize velšských ponyů a kobů najdeme nejčastěji čtyři hřebce: Jsou to: Trotting Comet, narozený 1840, True Briton, narozený 1830, Cymro Lwyd, narozený 1850, a Alonzo the Brave, narozený roku 1886. Trotting Comet pocházel ze slavné cardiganshirské klusácké klisny a jeho otcem byl slepý vraník Flyer, velšský tažný kůň z norfolské klusácké klisny. True Briton byl synem Rulera, yorkshirského kočárového koně a jeho matkou byla údajně arabská klisna jménem Douse. Cymro Llwyd pak byl potomkem Crawskhay Bailey Araba, koně, kterého choval majitel hnutí z Brecon Beacons, a klusácké klisny. Byl buď barvy isabel nebo plavý a zřejmě po něm zdědili mnozí kobové barvu krémovou, plavou nebo isabel. Jeho nejslavnějším potomkem se stal Llanarth Brait. Alonzo the Brave, který v kohoutku měřil 163 cm, pocházel ze starého hackneyského stáda, jehož předky lze vysledovat až k Darley Arabianovi přes hřebce Shales Original a Norfolk Shales.

Pony typu C se choval poměrně dlouho, ale s postupnou motorizací byl zatlačován do pozadí. Naštěstí si získal přízeň těch, kdo rádi tráví prázdniny turistikou na koni nebo s koňským spřežením, a tak byl v roce 1949 vzkříšený pony zařazen do plemenné knihy jako sekce C.

Popis a charakteristika:

Pony typu C má v kohoutku 132 - 137 cm. Vzniká často křížením velšského koba a horského ponyho. Má hlavu jako větší repliku hlavy horského velše, dostatečně silný hřbet a záď a velmi kvalitní nohy. Tělo je kompaktní, obvod hrudníku dostatečně hluboký. Krátká silná bedra jsou se zádí velmi dobře vázaná. Dědictví po klusáckých předcích se projevuje uvolněnou akcí ramenního kloubu a výbornými chody.

Využití:

Po staletí hráli velšští kobové velmi důležitou roli v životě Walesu a v zápřeži zajišťovali zemědělské práce. Dobrým odběratelem kobů byla i amráda, která je potřebovala k tahu děl i výzbroje i jako jezdecké koně pro některé pěchotní jednotky. Byla po nich také velká poptávka ve velkoměstech pro mlékárenské, pekárenské a jiné podniky, k rozvozu zboží. Dokud nebyla zavedena v roce 1918 úřední licence hřebců, uplatňovaly se jakési "výkonnostní zkoušky". Z dosažených výsledků těchto klusáckých testů se pak koně selektovali pro chovné využití. Nejoblíbenější trasa měřila 56 km a vedla kopcovitým krajem z Cardiffu do Dowlais. Nejlepší koně ji zdolali za méně než tři hodiny. Současní velšští kobové jsou jednak zdatnými tažnými koňmi a jednak i huntery s vrozeným talentem ke skákání. Jsou nenároční na péči, ovladatelní a velmi zdraví.

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Connemarský pony

Vysvětlení názvu:

Connemarský pony je jediné plemeno čistě irského původu. Pochází ze severní části ostrova, z kraje zvaného dnes Chonnacht, anglicky Conaught, což je oblast mezi Gallwayem na jihu a Colloneyem na severu. Tato poměrně řídce osídlená jezernatá oblast se historicky nazývala Connemara a od toho je odvozen i název plemene.

Původ a historie:

Předky connemarů byli poníci, podobní skotským horským neprošlechtěným typům. Byli to zřejmě koně velmi starobylí, protože typické zbarvení bylo plavé nebo šedé s tmavým hřbetním pruhem, s černými končetinami, hřívou a ocasem. Toto typické zbarvení primitivních koní a vlastně i koní divokých bylo později překryto, takže dnes už se téměř nevyskytuje. První příměsí byla krev koní orientálního typu, které dovezli Keltové z evropského kontinentu, údajně snad i ze Španělska. V novověku pak byli místní koně ovlivněni dalšími dovozy. Předpokládá se, že značný vliv měli španělští koně ze ztroskotané Armady, kteří se roku 1588 zachránili na irském pobřeží. V posledních stoletích pak chov ovlivnili dovezení arabové, berbeři a plnokrevníci. Přesto si connemarové uchovali originální ráz a poměrně malou výšku, takže se ve své domovině dodnes nazývají pony, i když mnohé typické znaky ponyů již nemají.

Divoká, deštivá a chudá oblast západního Irska byla zřejmě domovem koní již ve starověku. Oblast blat vyžaduje od koní skromnost, otužilost a hlavně obratnost a lehký krok, protože se často pohybují ve zrádném terénu. Právě pro tyto vlastnosti se původní connemarští poníci stali všestrannými pracovními zvířaty. V 16. století, po ztroskotání španělského loďstva Armada se někteří španělští koně uplatnili v chovu a kupci z Gallwaye na tyto zkušenosti navázali dalším dovozem španělských koní. Původní poníci tím nabyli většího formátu a ušlechtilejšího vzhledu.

V 16. a 17. století se connemara nazýval hobby, později, když byl ještě zušlechtěn berberskou krví, dostal jméno, které nosí dodnes. Koncem 19. století bylo toto plemeno v rozkvětu, avšak úpadek zemědělství a hospodářské potíže je hodně poškodily. Proto byl do chovu na přelomu 20. století zaveden nový prvek, hřebci velšského koba. Královská komise, jejímž úkolem bylo posoudit stav koní v Irsku, pak vydala o moderním connemarovi vynikající posudek, v němž zdůraznila jeho skromnost a schopnosti a také pěkný vzled. Na základě tohoto posudku byla chovu connemarů věnována zvýšená pozornost, v roce 1923 se ustanovil chovatelský svaz pro toto plemeno a v roce 1926 vznikla plemenná kniha. V Anglii se chovatelská organizace pro connemary ustavila až v roce 1947 a později vznily podobné organizace v USA, Austrálii a v řadě zemí v severní a západní Evropě.

Největší vliv na vývoj connemarského ponyho měli prokazatelně hřebci Rebel a Golden Gleam, narození v r. 1922 a 1932. Ovšem zvlášť pamětihodný bílý hřebec Cannon Ball, jehož vliv byl všestranný. Byl to potomek Dynamita z místní klisny a vnuk velšského koba Prince Llevellyna. Narodil se v roce 1904 a byl to první hřebec zapsaný roku 1926 do plemenné knihy. Zvítězil ve Farmářských dostizích v Oughterardu jako víc než šestnáctiletý. Místní pověst o něm tvrdí, že v noci před závodem sežral půl barelu (soudku) ovsa, zvyk, který znamenitě vystihuje jeho konstituci a záživnost. Po celý život pracoval v zápřeži a byl známý tím, že po celou cestu z trhu až domů, do domu svého majitele Harryho Toola, klusal, zatímco jeho pán vyspával zmožen pitím na dně káry. Když Connon Ball uhynul, drželi u něj podle irského zvyku celou noc hlídku a za úsvitu ho uložili na poli k odpočinku.

Později, v letech 1948 - 1973, ovlivnil chov connemary hřebec Carna Dun z plnokrevné linie Little Heaven (jeho otcem byl slavný irský mezinárodní skokan, pony Dundrum) a irský tažný kůň Mayboy. Více arabské krve do chovu vnesl Clonkeehan Auratum (1954 - 1976), což byl čistokrevný arab a Naseel, jeden ze zakladetelů britského jezdeckého ponyho. V roce 1953 se v plemenné knize objevil jiný hřebec Dynamite (po Cannon Ballovu otci), další irský tažný kůň Skibbereen a bílý plnokrevník Winter z Manny po Sowstormovi. V téže době se objevil i méně výrazný vliv clydesdalů.

Popis a charakteristika:

Connemara je velmi souladný, dobře stavěný pony, který nemá zdravotní problémy a hodí se pro všechny druhy jezdeckých sportů i pro zápřež. Tito ponyové mají vynikající pohyb, výborně utvářené nohy s plochými klouby a dobrými kopyty, s úžasným smyslem pro rovnováhu a s velkou otužilostí a vytrvalostí. Vzdor tomu, že se označují jako ponyové, jsou to v podstatě koně, z poníků jim zůstaly jen základní přirozené schopnosti a skromnost.

Connemara je vlemi elegantní, dobře vypadající a neobyčejně nadané plemeno. Výška se v kohoutku pohybuje od 132 do 147 cm a stavba je neobyčejně souladná. Connemara má poměrně malou, úhlednou hlavu s rovným profilem, velkýma očima a hezkými vztyčenými boltci. Krk je neobyčejně dlouhý, dobře nesený a elegantní, plec je dobře stavěná, s šikmou lopatkou a silným, ale ne přehnaným osvalením. Kohoutek je poměrně vysoký, hrudník hluboký, trup komaktní, dosti dlouhý, se silnou, spáditou, ale pěkně utvářenou zádí a vysoko nasazeným ocasem.

Poměrně krátké nohy mají dobré kosti a tvrdá, pěkně utvářená kopyta. Obvod holení se pohybuje od 17 do 20 cm. Hříva i ocas jsou bohaté, nohy čisté, bez rousu. Původní zbarvení bylo plavé nebo sivé, s černými končetinami a úhořím pruhem. Plaváci se zachovali dodnes a právě oni patří k nejotužilejším představitelům plemene. Daleko nejšastější jsou dnes však bělouši různých typů, ale výjimkou nejsou ani vraníci nebo hnědáci.

Povaha:

Connemarové jsou velmi inteligentní, vnímaví a dobromyslní. Díky své vlídné povaze se hodí jako jezdečtí koně pro děti. Vynikají kvalitním pohybem, jsou neobyčejně obratní, uvolnění a houževnatí, mají úžasný smysl pro rovnováhu a v těžkém terénu se pohybují s mimořádnou jistotou. V souladu s podmínkami, v nichž se plemeno vyvinulo, jsou to koně s velkou odvahou, sebevědomí a schopní velného nasazení. Právě díky fyzickým předpokladům i odvážné povaze jsou connemarové vynikající skokani.

Využití:

Původně byl connemara všestranný poník, který sloužil k práci v postroji, a to v tahu i při zemědělských pracích, byl využíván jako nosič i soumar a pochopitelně také jako jezdecký kůň. Connemarové byli často mimochodníci, a proto byli velmi oblíbení jako jízní koně pro ženy a pro duchovní osoby. Prošlechtěný connemara se stal po přikřížení anglického plnokrevníka a hackneyů především vynikajícím sportovním koněm.

Již jeho předkové, zakladatelé chovu, se uplatňovali v dostizích a ve skokových soutěžích, dnešní connemarové pracují v zápřeži jak v zemědělství tak ve vozatajských soutěžích, ale hlavně jsou to doslova rodinní jezdečtí koně. Hodí se pro děti i dospělé a dokonce i pro seniory, především proto, že mají velmi příjemnou povahu. Křížením s plnokrevníky dávají výborné koně pro cross-country a pro nejrůznější skokové soutěže. Díky své učenlivosti se uplatňují i v drezúře, i když nemají právě předpisový vzhled. Vytrvalost, obratnost a cit pro pohyb v krajině, předávají connemarové loveckým koním, konec konců ovlivnili vadatně vznik irského huntera, který patří k nejlepším loveckým koním světa.

Connemarové jsou oblíbené plemeno v anglosaské části světa, v kontinentální Evropě se objevují vzácně, spíš jako kuriozita. V našich chovech koní se nikdy neuplatnili, ostatně stejně jako jiní poníci.

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

 

Hafling

Úvodem...

Jihorakouské Tyrolsko v představách lidí reprezentují krátké kožené kalhoty, teplé vlněné podkolenky a vysoký filcový klobouk s širokou krempou. Jižní Tyrolsko nejsou jen alpští velikáni, jezera, ale i hafling - horský kůň s bílou hřívou a světlýma nohama.

Název plemene:

Haflinger

Vysvětlení názvu:

Plemeno dostalo název podle obce Haflingen v Ötzlatských Alpách, ovšem plemeno existovalo podstatně dříve, než dnešní pojmenování. Ötztalské Alpy, původní domovina haflinga, mají typický velehorský reliéf. Nápadná je klenbovitá stavba s velmi příkrým jižním svahem a mírnějším svahem severním, ve kterém jsou trogovitá údolí s velkými ledovci a ritnovými poli. Tvrdé podmínky ve vysokých horách upevnily osobitý a nápadný typ koně.

Původ a historie:

Všichni haflingové mají společného předka, velmi plodného polokrevného arabského hřebce El Bedlavi XXII. Rakouská hipologická společnost si přivezla tohoto koně v 19. století z Arábie. Čtyři z krevních linií se odvozují od synů, vnuků a pravnuků El Bedlaviho, který se narodil v rakousko-uherském hřebčíně v Radovci (dnešní Radauti v Rumunsku). Pátá linie je po 40 Willym, pravnuku Haflinga, potomka 249 Folie, syna El Bedlavi XXII. 249 Folie, narozený roku 1874 v jihotyrolské vesnici Schlunders, je prvním zapsaným hřebcem. Matkou byla menší norická klisna.

Místo narození haflingů prozrazuje výžeh ve tvaru protěže, rakouské národní květiny. Uprostřed květiny je písmenko "H". V některých oblastech haflingovi říkají také "protěžový pony". Vesnice Haflingen je vzdálená přibližně 11 km jihovýchodně od Merana, které bylo ve 14. a 15. století hlavním městem Tyrol. 10. září 1919 byl uzavřen v St. Garmainu smír a Jižní Tyroly byly připojeny k Itálii. I když byla část Tyrol připojena k Itálii, hafling zůstal rakouským poníkem. Italové mají své vlastní plemeno, kterým je aveliňský kůň, italská obdoba haflinga. Obě plemena mají společného předka - hřebce El Bedlaviho. Aveliňský kůň (viz. Aveliňský kůň v sekci Plemena - A) je využíván k tahu i jako soumar. Je skvělým pomocníkem v zemědělství v oblastech, kde se s většími tažnými plemeny těžko pracuje. Aveliňec se chová v okolí Benátek, kolem Bolzána v Toskánsku.

Když Rakousko přišlo o území kolem Merana, chov haflingů se přesunul do Ebbsu, města v severním Tyrolsku. Každým rokem se zde sejde okolo 600 haflingů z celého území, které má Spolek pro chov haflingů pod svou kontrolou. I v severním Tyrolsku se podařilo udržet chov haflinga v čistotě, bez přikřížení bosenských horských koní, polských koniků nebo huculů. Městečko Ebbs se nachází na pravém břehu Innu, nedaleko známého města Kufsteinu u bavorských hranic.

V Německu docházelo během sedmdesátých let k rozporuplným diskuzím mezi chovateli. Ty nakonec vyústily v rohodnutí přikřížit arabské hřebce ke zeštíhlení a získání rychlosti, aby se hafling stal atraktivnější i jako sportovní kůň pro volný čas. Tento plán byl realizován ke konci 70. let, kdy bylo v hřebčinském chovu určeno několi arabských hřebců. Vznikla takzvaná F1 generace s 50% krví arabů, výsledek však byl jiný, než chovatelé očekávali. Narodil se typický arab s barvou haflinga. A tak byly všechny klisny generace F1 připouštěny hřebci haflingů. Dnes je žádoucí podíl arabských koní maximálně 12,5%. Tímto pokusem došlo v Německu ke vzniku dvou různých haflingů - čistému, nenarušenému typu a poarabštěnému typu.

Popis a charakteristika:

Haflingové jsou vždy ryzáci nebo isabely s bohatou hřívou a ocasem jako len. Hříva bývá skoro bílá. Jiné zbarvení není povoleno. Běžně se vskytují bílé znaky na hlavě a na nohách. Nejčastěji se objevuje hvězda a nosní pruh a na nohách bílá spěnka. Hříva se nikdy nestříhá, velmi často se zaplétá do copánků stejně jako ohon, aby zvlněné žíně zdůrazňovaly mohutnost a varevnost hřívy. Při slavnostních příležitostech, a ty si Tyrolané nenechají ujít, se do hřív a ocasů zaplétají stuhy.

Výška v kohoutku je u hřebců 135 - 142 cm, u klisen 136 - 140 cm. Váha se pohybuje mezi 420 a 490 kg. Nohy jsou svalnaté, ale ne těžké, holeně krátké a kopyta pevná, tvrdá. Velké oči a široce otevřené velké nozdry dodávají haflingovi živý vhled. Uši jsou malé. Hrudník je hluboká a plec dobře utvářená, chody prostorné a vydatné. Haflingův hřbet bývá často delší, a tak se hodí i na soumara. Hafling je velmi dlouhověký, někteří koně se k práci využívají ještě ve 40 letech života! Pracovat začínají ve věku 4 let.

Pohyb haflinga je neobyčejně volný a hlavně se uplatňuje jeho dlouhý krok. V hůře schůdném terénu na strmých horských svazích je bez konkurence. V kroku je jistý, s výraznými chody arabských předků. Major hrabě Huyn, významný tvůrce historie tyrolského ponyho, psal již před sto lety: "Hafling je velmi ochotný a pracovitý, aniž by si nechal zabraňovat jezdcem či honcem při svozu nákladu ve volbě nejvýhodnější cesty a správně voleného odpočinku."

Hafling je velmi učenlivý a nenáračný, spokojí se se skromnou pastvou a minimální péči a přitom dokáže konat těžkou práci v obtížných horských podmínkách.

Chov haflinga:

Hafling je skromný, vystačí si s minimální pastvou. Vyžaduje poměrně málo jádra, či tzv. koncentrátu. Pokud mohou koně na pastvu a nemají žádnou pracovní zátěž, stačí jim 7 - 8 kg sena a 1 kg koncentrátu denně. Koncentráty, jako oves nebo ječnem, jsou energeticky bohatá krmiva, která ve správném poměru s objemovými krmivy umožňují koním vykonávat požadovanou práci. Březí klisna vyžaduje více jádra.

Hříbata se odchovávají na alpských pastvinách - tzv. alpung. Tráví zde průměrně 150 dnů z roku. To je o třetinu delší období než jsou alpské louky "prostřené". Na jaře a na podzim si koně musí v extrémních klimatických podmínkách vyhledávat potravu. I klisny se pouští již za několik dnů po ohřebení na pastvu. Tato praxe, která se praktikuje po mnoha desetiletí, pomáhá k posílení mimořádné otužilosti a houževnatosti haflinga. Přírodní odchov je více hodnocen než ojedinělé sportovní výkony, jak tomu bývá u mnoha jiných plemen.

Velikost stáje pro chov haflinga lze snadno odvodit. Box musí být dostatečně velký, aby si pony mohl pohodlně lehnout a zase vstát a taky se mohl válet. Je potřeba mít na mysli, že kůň vážící okolo 400 kg spotřebuje zhruba 50 m3 vzduchu za hodinu. Je-li stáj vysoká 3 metry, musí mít box minimální rozměry 2 x 3 metry, to je ale minimum. Pro haflinga nesmí být teplota ve stáji moc vysoká, prostředí zatuchlé a vlhké, ale spíš suché a studené. Otto Schweisgut doporučuje ve své knize "Haflingové" při částečně volném ustájení teplotu 8°C - 10°C, jinak 10°C a maximálně 15°C. Při denním čištění kopyt se má použít výhradně vhodný tuk, korektury kopyt by se měly provádět každých 6 - 10 týdnů. U koní trávících celé léto na pastvinách starosti podkováře prakticky mizí.

Hafling spotřebuje 20 - 60 litrů vody denně, záleží na tom, zda se pouze pase, nebo pracuje. Také březí klisna, nebo klisna s hříbětem bude potřebovat větší množství vody.

Využití a sport:

Hafling je univerzální kůň - používá se ke všem druhům zemědělských prací, při přibližování dřeva z lesů, jako soumar, kočárový a jezdecký pony. Je ideálním a spolehlivým partnerem při projížďkách ve volném čase. Při voltiži je výhodou jeho prostorný, vydatný chod. Jistý krok dává jistotu i cvičícím. Ve vrcholovém sportu se hafling uplatní ve vozatajských soutěžích, v ostatních nelze očekávat špičkové světové výkony.

Hafling si získává mnoho příznivců po celém světě. Chová se ve Velké Británii, a to v hebčíně (založeném vévodkyní z Devonshiru) v Chatsworthu v Derbyshiru. Skupina haflingů byla vyvezena též do Indie, kde v armádních hřebčínech sloužili k chovu soumarů pro horské oblasti Kašmíru a Džammú. Nedokázali se však přizpůsobit horku. Haflingové se chovají i v USA, nebo například v Japonsku, Himalájích, v Jihoafrické Republice či v Austrálii. Ve spolku chovatelů je prozatím zapsáno 31 zemí.

Hafling u nás:

V České republice je evidováno přes 200 koní. Většina je jich zapsána od roku 1995 spolu s jejich chovateli v Českém svazu chovatelů haflingů. U nás se chová hafling ve dvou typech - lehkém a těžkém. Oba se od sebe liší mohutností, výškovými a šířkovými rozměry. Toho času existuje Řád plemenné knihy hafling.

K čelným chovatelům a dovozcům plemene patří ing. Pavel a Jiří Svobodovi z Ražic u Písku, propagátoři a funkcionáři Českého svazu chovatelů haflingů ing. arch. Jiří Trojan z Prahy a pan Zimmerhanzel z Chebu.

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

 

Fjordksý kůň

Úvodem...

Ze všech moderních plemen koní se fjordský kůň nejvíce podobá divokému koni Převalského nebo koním z doby ledové. Uchoval si mnoho z houževnaté síly divokých předků i jejich plavé zbarvení s tmavým úhořím pruhem na hřbetě a mnohdy také zebrování na nohách...

Původ a historie:

Norské království, kouzelná země plná hlubokých fjordů lemujících pobřeží, divokých řek a vodopádů, azurově modrých jezer, nedotčených lesů a hor, ledovců a ledovcových údolí, je domovem více než čtyř milionů lidí, nepočítaně sobů, losů, medvědů a v neposlední řadě i koní. Přestože téměř polovinu z nich tvoří zástupci plemene Dle Gudbransdal (pocházející ze stejnojmenného údolí oddělujícího od sebe pohoří Jurunheimen a Dovretjell), nejpopulárnějším a nejznámnějším koněm Norska je mnohem starší druh - fjordling, který je chován především na západním pobřeží (Vestlanden).

I když jeho název prošel v minulosti několika změnami (Nordfjordhest, Nordfjordling, Vestlandhest, Fjordhest), patří mezi koně, kteří si zachovali svůj původní vzhled po staletí.

V Norsku je tento houževnatý koník zařazen mezi národní symboly země. Není se čemu divit, vždyť fjord je jedním z nejstarších a nejčistších plemen v Evropě. Je pravděpodobné, že pochází ze střední Asie (žádný jiný kůň není tak podobný divokému koni Przewalskému) a do Norska přišel asi před čtyřmi tisíci lety. Archeologické nálezy ukazují, že byl domestikován okolo roku 2000 před naším letopočtem a relativní izolace skandinávského poloostrova napomohla k zachování jeho původního charakteru.

Můžeme se jen dohadovat, zdali byl právě fjord vzorem pro koně objevující se hojně v severogormánské mytologii (známá je i existence jiných koní na území Germánie). Již prokazatelnějším faktem je spojitost fjordského koně s norskými Vikingy. Tito mořeplavci, kteří v průběhu 8. a 9. století kolonizovali jak ostrovy nedaleko norských břehů (Faery, Shetlandy a Orkneye), tak vzdálená území Irska, Islandu a Grónska, vozili na svá dobytá území i koně (pravděpodobně pro zemědělské účely, neboť je známo, že nebyli valnými jezdci). Díky těmto kolonizátorům můžeme pozorovat vliv fjordské krve u skotského highland pony a u starého typu islandského ponyho.

Když se řekně Viking, vybaví se většině lidí drsný středověký bojovník s přilbou zdobenou dobytčími rohy. Charakteristika těchto seveřanů není ve skutečnosti tak jednoduchá, nicméně krutost byla většině z nich vlastní. Z výjevů na runových kamenech víme, že pořádali patrně pro zábavu zápasy vybraných hřebců, které končily smrtí jednoho z nich.

Popis a charakteristika:

Již po staletí je Fjordský kůň ceněn pro své specifické vlastnosti. Známý švédský hippolog Count C.G. Wrangel napsal ve své příručce pro milovníky koní: "Tento nenápadný pony pony je od přírody vybaven ohromnou životní sílou a odolností, schopností tahat i nosit, stejně jako excelentním trotem a temperamentem nejjemnějšího druhu."

Mezi jeho hlavní charakteristické rysy patří nesporně zbarvení srsti. Je jediným domestikovaným plemenem, které si zachovalo původní "divokou" barvu, zvláštní typ béžové (stejně jako u koně Przewalského či tarpana). Naprostá většina fjordů má srst hnědo-béžovou, která může mít světlejší, nebo tmavší variace. Tmavý pruh uprostřed hřívy, "úhoří pruh" a "ptačí ocas" (několik tmavých žíní uprostřed ohonu) jsou černé, případně tmavě hnědé. Mezi vzácnější odstíny patří šedo-béžová a bílo-béžová. Hříva se koním zastřihávala už v dobách Vikingů. Roste přirozeně dlouhá a splývavá, ale zastřihuje se tak, aby tmavé žíně uprostřed přečnívaly nad světlými okraji. Stříhá se od týlu až po kohoutek do krásného oblouku, který zdůrazňuje hřeben krku.

Kromě zbarvění charakterizují tohoto koně takzvané "primitivní znaky". Jsou to již jmenované tmavé části hřívy a ocasu, "úhoří pruh", "zebrování" na nohách, občas se mohou objevit i malé hnědé skvrny nad očima nebo na lících a pruhy na šíji.

Fjordský kůň je vysoký 132 - 142 cm, je kompaktní a mohutně stavěný s kostnatým fundamentem. Hlava je široká s malýma ušima, typická pro ponyho.

Využití:

Fjordský kůň je ve své zemi využíván v zemědělství a zápřahu, ale i pod sedlem. Je i přes svou mohutnější postavu hbitý a temperamentní a má výbornou schopnost pohybovat se i v nejnáročnějším horském terénu. Bezpečně našlapující kůň je na dlouhých trasách nekonečnou norskou krajinou tím nejlepším společníkem.

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

 

Islandský pony

Úvodem...

V jedné z prastarých severských bájí se vypráví o tom, že po dobu zimy je slunce zakleto do černé skály. Na jaře ho může vysvobodit pouze devět zlatých koní, kteří přiběhnou a udeří kopytem do skály. Jsem přesvědčena o tom, že těmi kouzelnými koňmi jsou právě islandští...

Islandský kůň je jedním z nejslavnějších jevů na ostrově ohně a ledu, obklopeném nehostinným severním Atlantikem. Silný a láskyplný vztah ke koním, přecházející až k uctívání, přetrvává v myslí Islanďanů dodnes - vždyť v jejich životech tento tvor zaujímal ústřední místo po tísíc let. Poměr počtu koní k lidem je na Islandu neobyčejně vysoký a islandští koně vykonávají všechny možné práce na ledovcích, lávových polích i v kamenitých pouštích, kde není po stezce ani stopy. Koně však slouží také sportu, a různé soutěže, přehlídky koní a dostihy jsou na Islandě časté, dobře organizované a velmi oblíbené.

Původ a historie:

Z jedinečného díla o dějinách a osídlování země "Landnámabóku" se dozvídáme mnoho o období velké expanze na ostrov, jehož existenci znali Vikingové pravděpodobně od obyvatel Hebridů. V roce 874, kdy na Islandu již žilo několik irských mnichů, se v Kouřové zátoce (dnešní Rejkjavík) vylodil norský osadník Ingolfr Arnarson se svojí rodinou a dobytkem a založil zde první skutečnou osadu. Brzy poté se na ostrov začali stěhovat další lidé z norských osad na Západních skotských ostrovech, v Irsku a na ostrově Man. Ti si přivezli i koně. A právě koně ze všech těchto oblastí se pravděpodobně stali zakladateli budoucího chovného stáda. Příliv přistěhovalců skončil kolem roku 930 a na ostrově došlo k velkým změnám. Pokus zušlechtit islandské koně orientální krví skončil neslavně, se zhoubným účinkem projevujícím se dlouhotrvající degenerací stáda. Roku 930 Althing (nejstarší parlament na světě) rozhodl o přijetí křesťanství a vydal mimo jiné zákon omezující dovoz koní do země, který platí dodnes. Pro hipology je nejpodivuhodnějším rysem islandské chovatelské kultury právě mimořádná genetická čistota islandské populace koní.

V těch pradávných dobách považovali norští usedlíci koně za božstvo a symbol plodnosti. Bílý kůň býval slavnostně zabit jako oběť při slavnostních příležitostech. Středověké ságy jsou plné mýtů a hrdinských legend, v nichž hrají koně hlavní roli. Četné epizody popisují krvavé boje mezi hřebci, které byly zkouškami pro výběr nejlepších chovných kusů i vzrušující podívanou. Islandská literatura i letopisy Společenství z let 930 - 1262 těmito popisy oplývají.

Přes devět set let se vytvářelo jedno z nejčistších a nejstarších plemen na světě, odvozených jednak od koní ze západní Skandinávie a jednak od keltských pony z britských ostrovů. Od samého počátku žili poníci volně na pastvinách a přivykali tak drsnému podnebí, se kterým se vyrovnali skvěle a dnes patří mezi nejotužilejší a nejskromnější koně na světě. Podle moderních měřítek se začal chov řídit až v roce 1879, krátce po ničivém výbuchu sopky Laki (přežila jen desetina domácích zvířat včetně koní), ve známé oblasti Skagafjodur na severu země. V devatenáctém století však potkala islandské koně ještě jedna pohroma (tentokrát zaviněná lidmi). Začali být vyváženi do uhelných dolů ve Velké Británii, kde v šachtách tahali vozíky s uhlím. Například jen v roce 1900 jich za tímto hrozným osudem putovalo přes moře tři tisíce!!!

Fakt, že byl kůň důležitým společníkem Islanďana dokazuje ve svém vyprávění Thórbargur Thórdarson, jehož kniha "Kameny mluví" je zajímavým svědectvím o způsobu života lidí na jihovýchodním pobřeží země na přelomu 19. a 20. století. ... "Když starosta Eygóffur potřeboval přednést nějakou záležitost před soudním dvorem v Rejkjavíku, vypůjčil si na cestu Jarpura. Jarpur byl silný a vysoký kůň a tak spolehlivý, že v životě nevyhodil zadníma. Byl nejzcestovalejší ze všech koní od Širokého dvora. Přebrodil všechny řeky a jezera mezi Djúpavogem a Rejkjavíkem, viděl všechny kraje mezi nimi a seznámil se se spoustou cizích koní... Lidí, kteří přijíždeli do Širokého dvora se poznali podle toho, jak na koni seděli nebo podle toho, jakou mělo jejich zvíře barvu. Jestliže s sebou hnali více jezdeckých koní a nedali jim udzu, pak se říkalo, že jsou na cestě páni a čím více bylo volných koní, tím větší páni to byli. Za částečně panské se dalo považovat, jestliže volní koně měli uzdu, ale běželi po boku koně, na kterém seděl ten, kdo uzdy držel. Panštější bylo jet rychle než jet pomalu, stejně jako být rovný v zádech a nepředklánět se. Naprosto panské bylo mít s sebou psa nebo jet na klisně s hříbětem a kůň s ocasem spleteným do uzlu nebo s příliš krátkým ocasem působil směšně..."

Popis a charakteristika:

Ačkoliv výška islanských koní dosahuje maximálne 134 cm a měli by tedy spadat do kategorie pony, jsou Islanďany a Evropany řazeni mezi koně, neboť jsou stavěni k nošení dospělého člověka. Pro Islanďany je to prostě kůň, a to ten nejlepší...

Islanďané jsou na svého koně patřičně hrdí a vyjadřují se o něm velmi poeticky: "Jeho oči jsou jako horská jezera o svatojánské noci, velké a jasné. Linie krku připomíná příkrou cestu chlapce z hor k jeho milované. Kohoutek se změnil v pohoří vypínající se proti večernímu slunci. Temperament mu propůjčil divoký jarní vodopád, klidnou a stálou povahu krajina skrytá pod sněhovou peřinou."

Odborníci rozlišují čtyři základní typy islandských koní. Jsou to například zvířata, která původně sloužila jako soumaři k tahu. Největší péče se věnuje vzledu a tělesné stavbě nejlepších jezdeckých koní, u nichž se starostlivě sleduje schopnost koní využívat všech pěti chodů, jimiž se islandský kůň tak proslavil. Pak jsou tady ještě koně chováni výhradně pro maso, které je hlavní součástí jídelníčku Islanďanů, protože na ostrově nebylo možné chovat skot vzhledem k tvrdému zimnímu období. Nejznámnější typ koně je Faxafloi, chovaný na jihozápadě ostrova, kde je nejvíc dešťových srážek. Tento typ se velmi podobá exmoorovi, nejstaršímu z britských původních plemen. Islanďané rozenávají nejméně 15 různých základních typů zbarvení a jejich kombinací včetně strakáčů pibalda a skewbalda. Některé hřebčíny chovají pouze oblíbenou barvu. Například na jihu ostrova je hřebčín Kirkjubaer, který chová pouze ryzáky, mnohem sytěji zbarvené než isabely, ale s bílou hřívou a ohonem. Bohatou škálou barev svých koní se Islanďané pyšní - kromě ryzáků s bílou nebo lněnou hřívou chovají hnědáky, vraníky, bělouše, všechny odstíny plaváků a šedáků, isabely a albíny.

Chovatelský program byl založen především na kvalitě vysoce hodnocených pěti chodů, typických pro islandského koně. Těch pět chodů představuje krok (fetgangur), nejobvyklejši u soumarů, klus (brokk) užívaný při překonávání nerovného terénu, rychlý cval (stökk) a dva typy mimochodu, pomalý skeid a rychlý tölt (i když to čistý mimochod není), kterému američané říkají rack. Tölt je zváštní druh čtyřtaktního klusu který je u islandských koní geneticky fixovaný. Töltem chodí už hříbata na pastvinách. Je to pohyb mezi krokem a klusem, pro jezdce nesmírně příjemný a měkký. Při töltu je kůň hrdě vzpřímen a ocas se mu míhá v typických vlnovitých pohybech. Standard plemene říká: "Tölt, který islandský kůň používá, když chce rychle přejít po hrbolaté půdě. Je to chod při kterém se dá za nezměněného nohosledu přejít z úplného zastavení do velké rychlosti". V jednotlivých chodech se pořádají oficiální soutěže, kdy se sleduje a měří, jak rychle kůň ujde a překluše stanovenou vzdálenost určitým chodem. Každé dva roky se koná v závodním mimochodu a töltu i mistrovství Evropy.

Islanští koně se nejčastěji chovají polodivoce. Pastvu mají povětšinu roku k dispozici více než sporou. Jen zřídkakdy dostanou ke skromné stravě, kterou si sami najdou, nějaké přilepšení. O doplňkové krmení, které by je podpořilo v boji s krutou zimou, si mohou nechat jen zdát. Jen v těch největších mrazech prý bývají občas přikrmováni rybami, konkrétně sledi - jedinou potravou, které je na Islandu dostatek.

Islandský kůň je velmi silné a robustní zvíře. Hlava není ušlechtilá, je delší a v poměru k tělu dosti těžká. Prozrazuje primitivní původ plemene. Žuchvy jsou mohutné. Hříva a ohon jsou husté a bohaté. Krk je kratší, dobře nesený. Tělo je kompaktní, hřbet dlouhý. Hrudník je vždy hluboký. Záď je skloněná, střechovitá, ale velmi silná a svalnatá. Kůň dobře podsouvá zadní končetiny pod tělo. Končetniny jsou kratší, silné, vyznačují se krátkými holeněmi a silnými klouby. Plece jsou strmé a ovlivňují vysokou akci, vyvolávající obdiv při rychlém chodu, např. töltu.

Povaha:

Povaha islandského koně se vyznačuje pracovitostí, radostí z pohybu i z přítomsnosti člověka.

Využití a sport:

Na Islandu si potrpí na různé koňské soutěže a přehlídky. Existuje tam více než 40 jezdeckých klubů, které sdružuje národní asociace spolu se Zemědělskou společností Islandu. Ty každoročně organizují přehlídky, setkání, svody a klasifikace hřebců islandských koní. Jsou pořádány sportovní akce, přehlídky koní a hlavně dostihy. Největší rovinové dostihy se běhají v hlavním městě Rejkjavíku. Cvalové dostihy jsou na vzdálenost 300, 400, 800 a 1500 metrů. Je zajímavé, že dostihy v klusu, tedy klusácké, se běhají pod sedlem, a to na 250 metrů. Pořádají se i steeplechasse. Rychlost závodního mimochodu (rennpassu) je úžasná, až 50 km v hodině!

Islandský kůň je mimo jiné využíván ke všem druhů prací, je to prostě všestranný kůň.

Islandský kůň v ČR:

Islandský kůň byl u nás poprvé představen na výstavě Koně 2001 v Pardubicích, přímo na dostihovém závodišti. Blonďáci ze severu se okamžitě stali miláčky publika. Byli předváděni německými jezdci z výborné jezdecké školy Lipperhof. Parádním čílem bylo, když každý z jezdců držel v ruce napěněnou sklenici piva, jeli velmi rychlým závodním mimochodem, a přitom ze sklenice neukápla ani kapička. Něco takového je možné právě jen při mimochodu. Islandské a pardubické dostihy nemají zdánlivě nic společného. Přesto mezi nimi panuje osudová shoda. První písemně doložený dostihový míting islandských koní moderní doby proběhl na severním Islandu v roce 1874, tedy v témže roce, kdy se u nás běžel první ročník Velké Pardubické...

Obrazek

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář